Aktuality a oznámení
SOUČASNÉ UMĚNÍ, duben 2010
V dubnu 2010 jsme se vydali do Prahy za třemi výstavami.
První jsme navštívili v Jízdárně Pražského hradu a byla věnována Jiřímu Georgu Dokoupilovi. Získali jsme na ní základní povědomí o postmoderně v Německu a Itálii 80. - 90. let. Malíř uctívá klasiky a současně jejich dědictví podkopává technologickými prostředky, a ty jsou ve vztahu k tzv. vysokému umění téměř až dětsky nezbedné. Obrazy nevznikají pomocí štětců, nápady nemají hranic. Nejsilnějším zážitkem bylo zhlédnutí obrazů, které byly namalovány na bílém nebo žlutém pozadí sazemi od svíčky s tematikou leopardů, ženských aktů i obyčejných věcí,… dále plátna vytvářená dlouhými pásy filmového materiálu, jež z dálky působí jako monumentální abstrakce, ale při bližším pohledu zjistíme, že jsou jejich základem malá políčka z filmů, jako je např. Andaluský pes od L. Buňuela. Roztomilou kreativitu v sobě nesou plátna malovaná barevnými mýdlovými bublinami pokrývající v několika vrstvách velké formáty.
V průběhu návštěvy výstavy Zdeňka Sýkory v Městské knihovně jsme si uvědomili, že lze o obrazu, jeho námětu či kompozici přemýšlet jinak než spontánně- za pomoci matematických výpočtů a počítače. Záznam z animačního programu si můžete prohlédnout v naší fotogalerii.
Nově instalovaná stálá expozice současného českého umění v Galerii U Zlatého prstenu s názvem „Po sametu“ nám na „malém prostoru“ (čtyři podlaží) nabídla formálně velmi bohatou kolekci zcela současného výtvarného umění. Viděli jsme díla 65 generačně vzdálených umělců a po zhlédnutí jejich děl si vytvořili konkrétnější představu o nejrůznějších výtvarných přístupech k reakci na realitu.
V naší závěrečné reflexi výstav padala slova jako originalita, hravost a inspirativnost.
Už se těšíme na další bonbónky z umění, které nám nabídnou nejen galerie v Praze.
18. SALON KE 20. VÝROČÍ SAMETOVÉ REVOLUCE, 24. 11. 2009
Motto: "Příběhy a proměny klíčů"
HAPPENING "OZVĚNY KLÍČŮ" - NA OSLAVU 20. VÝROČÍ SAMETOVÉ REVOLUCE
V pátek třináctého v 9.35 hod. odstartovaly happeningem „Ozvěny klíčů“ na Gymnáziu Jana Blahoslava a Střední pedagogické škole v Přerově oslavy 20. výročí Sametové revoluce, pro níž se staly jejich svazky stěžejním znakem. Studenti si do školy přinesli staré klíče. Ty navazovali na připravené provázky, ze kterých by měl v následujícím týdnu vzniknout závěsný mobil. Jeho definitivní tvar bude odhalen dne 24. 11. 2009 u příležitosti vernisáže 18. Salonu – výstavy výtvarných prací studentů.
Vernisáž 18. Salonu - výstavy výtvarných prací studentů a symbolická oslava 20. výročí Sametové revoluce se uskutečnila v kině Hvězda.
Spojení těchto akcí nebylo náhodné, neboť vztah mezi Salonem a 17. listopadem je zcela rodinný, vytvořený právě před dvaceti lety. Salon je totiž vlastním dítětem Sametové revoluce a právě letos dosáhl plnoletosti.
Prvotní myšlenka na akci, která by prezentovala jednak výtvarné, ale i dramatické a hudební aktivity studentů na pedagogické škole, vznikla krátce po listopadových událostech roku 1989. Pak trvalo celé dva roky, než se uskutečnila. Bylo to díky aktivitám skupiny studentů- výtvarníků. Ti v roce 1990 založili výtvarnou skupinu Nářez. S nadšením malovali, objevovali umění jiné než to „rudé, jezdili po svobodných výstavách a následně se rozhodli ukázat své práce na Salonu. Stejně jako impresionisté i oni se v průběhu osmnácti let setkávali s nepochopením, ale i s nadějí, že jejich aktivita má smysl.
A tak se jednou muselo stát, že se ti dva potkají.
Letošní vernisáž se proto stala příležitostí k několika setkáním Salonu a Sametové revoluce, které si připravila sama historie a studenti. Setkání první mělo názvem „Listopad a vzpomínky“. Zahájila ho ředitelka školy Mgr. R. Studýnková. Poté následoval dokument Krátkého filmu s názvem Reflexe a prezentace komiksu studentky 4. D, Jany Polívkové. Setkání druhé „ Salon a listopadové písně“ si připravili studenti gymnázia třídy 1. A a sbor pedagogické školy. Zazněla studentská hymna Gaudeamus igitur, píseň Morituri te salutant Karla Kryla a Náměšť Jaroslava Hutky za hudebního doprovodu Marie Haluzové a Vítězslava Kružíka. Sbor dirigovala Jana Beranová, na klávesy hrál Pavel Režný.
My, výtvarníci, jsme dlouho hledali motivy, které by se pro 18. Salon staly příjemnou inspirací. Doba totality byla, řečeno jazykem módy, zeleno- šedá s důrazným akcentem rudé. Šedé bylo téměř vše- ulice, domy, lidé, ba i jídlo v závodní jídelně. Zelení byli vojáci, esenbáci, rudý akcent se objevoval v podobě praporů a pionýrských šátků .Nakonec nás oslovily akční dobové fotografie, které nesou v sobě kus listopadové historie a klíče, jejichž cinkání provázelo většinu tehdejších setkání. Sepisovali jsme jejich příběhy, nechávali se unášet jejich tvary a pokoušeli se o jejich proměny. 13. listopadu se staly hlavními hrdiny našeho happeningu. Navázali jsme je na provázky a zavěsili do prostoru ve vestibulu pedag. školy. Lehce se vznáší v prostoru, a když je ticho, tiše zvoní, tak jako tenkrát.
Setkání Salonu a divadla bylo dílem specializací dramatické výchovy tříd 2. C, D a 3. AP, BP pod vedením Mgr. Radky Novotné a Mgr. Věry Mikulcové a dalo se chápat jako pokus o vizuálně- dramatickou karikaturu doby. V jeho závěru zaznělo nadčasové poselství, které zazpívala Mgr. Lenka Miklasińská , sbor a vlastně my, všichni. Sálem se nesla melodie Modlitby Marty Kubišové: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou,…“
V příloze je malá ochutnávka toho, co uvidíte na výstavě, když přijdete.
Výstava potrvá do 20. prosince 2009.
DO PRAHY NA ENTROPU, BASELITZE A MODERNÍ STŘEDOEVROPSKÉ UMĚNÍ, 11. 11. 2009
ENTROPA – DOX Centrum současného umění, Praha – Holešovice
<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->
David Černý je český umělec, který je znám především jako tvůrce různých kontroverzních a provokativních plastik. Pod jeho vedením vznikala instalace, která měla v bruselské budově Rady EU reprezentovat Českou republiku po dobu jejího předsednictví od ledna do června 2009. V instalaci vysoké 16 metrů v podobě skládačky je každý stát Evropské unie reprezentován určitým stereotypem, který podle Černého o něm mají zažitý ostatní obyvatelé Evropy.
Česko má podobu zlatem lemovaného displeje s výroky Václava Klause. Na projektu podle Černého údajně spolupracovalo celkem 27 výtvarníků (jejichž existenci nakonec autor sám vyvrátil, ve skutečnosti se na plastice podíleli jeho tři asistenti Tomáš Pospiszyl, Viktor Frešo a Krištof Kintera). Proti zpodobnění Bulharska protestovalo tamější ministerstvo zahraničí.
Cit. Groteskní nadsázka a mystifikace patří ke znakům české kultury a vytváření falešných identit je jednou ze strategií současného umění. (David Černý)
FINÁLE 2009 - CENA JINDŘICHA CHALUPECKÉHO, DOX - Centrum současného umění, VYHLÁŠENÍ 12. 11. 2009
Soutěž "kopíruje" mezinárodní popularitu konceptuálního umění, ani jeden z umělců se nevěnuje žádnému z tradičních výtvarných žánrů, jako je malba nebo socha, všichni dávají přednost konceptu. Kresba, fotografie či video je vedlejší produkt, způsobem vyjádření myšlenky, která je podstatou vystavené práce.
GEORG BASELITZ, GALERIE RUDOLFINUM
Galerie Rudolfinum nám přinesla inspirativní pohled na dílo jednoho z nejvýznamnějších německých malířů, Georga Baselitze (nar. 1938). Výstava Georg Baselitz / 1960-2008 představuje široký průřez Baselitzovou malířskou tvorbou, zachycuje všechny její fáze a přibližuje malířův osobitý styl, který přes všechny experimenty zůstává vždy věrný předmětnému vyobrazení reality. Nic na tom nemění ani fakt, že od roku 1969 staví motiv - figuru, předmět na hlavu. Metoda převráceného zobrazení byla nejdůslednějším krokem Baselitzovy tvorby. Touto metodou znejisťuje naše vidění, znejisťuje také ideu perspektivně budovaného obrazového prostoru.
SOVOVY MLÝNY, PRAHA-KAMPA
V Sovových mlýnech byl vybudován stánek pro unikátní sbírku moderního umění, zejména pak českého malíře Františka Kupky. Sbírku shromáždila v USA česká sběratelka paní Meda Mládková s manželem a věnovala ji jako dar České republice. V r. 2000 byla zahájena rekonstrukce objektu Sovových mlýnů pro tuto sbírku. V místech Sovových mlýnů stával snad vůbec první pražský mlýn.
VÝTVARNÝ PLENÉR V TÝNĚ NAD BEČVOU, 21. - 25. 9. 2009
Ve čtvrtek 24. 9. 2009 kolem páté hodiny odpolední se to na zahradě Ateliéru Wolf v Týně nad Bečvou hemžilo spoustou lidí a voněl tu krásně čaj. Kde se vzali a proč sem přišli? Přijali pozvání od studentů tříd 3. AP, 3. BP a
2. C a 2. D specializace VV a měli možnost prohlédnout si to, co vytvořili v rámci podzimního výtvarného plenéru, který byl koncepčně věnován kresbě a malbě, výrobě raku keramiky a několika „obřadům“, jež ale spolu mohou také citlivě korespondovat.
Začátkem wokshopu věnovanému výrobě a výpalu tzv. raku keramiky v Ateliéru Wolf se stal obřad čaje. Vedla ho keramička Pavlína Wolfová. Na začátku studenty zasvětila do historie obřadů čaje. Následovala četba knihy Příběh čaje. Poté pro ně připravila ochutnávku čtyř druhů, během které si měli studenti uvědomovat nejen chuť, ale i proces chování čaje v jednotlivých fázích přípravy. Tvarovou proměnu zapisovali, nebo graficky zakreslovali na papír. Po skončení ochutnávky byli vyzváni, aby si zvolili čaj, který je nejvíce zaujal svou chutí, vůní nebo tvarovou metamofrózou. Pro „svůj“ čaj v následujících hodinách vyráběli raku misku. Způsob jejího zpracování musel respektovat to, zda chtějí misku ve stylu černého, nebo nahého raku.
Výroba misky měla několik fází. U šlapání hlíny byla zábava, u modelování misky jsme museli být trpěliví, se sušením nám pomohla horkovzdušná pistole, u leštění se dalo příjemně povídat. Časově zabrala její výroba a příprava na výpal téměř deset hodin. V této části si studenti osvojili nejen pracovní návyky zpracování keramiky raku, ale získali kompetence z oblasti historie raku keramiky, z obřadů čaje různých kultur,... Závěr dne patřil krátkým etudám o čaji. Jednalo se o jednoduché storyboardy- pohybové, vystřihované animace realizované pomocí meotaru a projekce na stěnu. Příběhy čaje, které vznikly během krátkého časového úseku, byly výtvarně i obsahově působivé.
Celý druhý den jsme strávili na Helfštýně. Proto byl druhý obřad zasvěcen ohni. Studentům byla připomenuta pověst o Hefaistonovi, prostřednictvím průvodkyně se seznámili s historií hradu a s aktivitami, které se na hradě opakují. V průběhu návštěvy měli studenti za úkol vytvořit tři kresby studijního charakteru formátu A3 a na závěr návštěvy hradu připravit ve skupinách land artovou akci na téma „Oheň“. Někteří se ocitli v plenéru poprvé, a tak pro ně byla kresba velmi náročným úkolem, který prověřil jejich znalosti z hlediska kresby, z oblasti perspektivy i kompozice výstavby výkresu. Land art se vedle ní stal příjemným odreagováním od tvrdé práce. Po návratu na ubytovnu vznikly v průběhu dvou večerů volné malby různých zákoutí hradu na formátu A2.
Třetí rituál byl věnován barvám. Předcházelo mu jednak poučení o barvách, jejich druzích a významech, jednak příprava kostýmu včetně masky a příprava barvy na akční gestickou malbu. Akce, která následovala, byla situována do prostor paintballového hřiště. Rituální kruh z „bílých“ těl, postupná malba na těla ležících, to vše působilo ve vztahu k prvotnímu účelu místa velmi jemně, a hlavně kontrastně. Proto asi v závěru akce nabrala „divoce bojový“ charakter a po deseti minutách byli všichni barevní od hlavy až k patě. Obřad barvy se vydařil. Abychom využili barevných částí oblečení, vyrobili jsme ještě závěsné objekty, kterým dominovala barevná část našeho oděvu a maska. V zahradě na vernisáži působily objekty velmi výtvarně.
Den končil pozdě v noci, neb jsme absolvovali dva výpaly raku keramiky. Pečlivě jsme se na ně připravovali. Každý si vytvořil svou „postýlku“ pro misku, a pak s napětím očekával pokyny od Pavlíny. První i druhé otevření pece při teplotě 1000 stupňů proběhlo za tmy. Všechny misky krvavě zářily a my jsme úžasem oněměli. Byl to neopakovatelný zážitek. Pak následovala rychlá akce: uložení misek do „postýlek“, práce s pomocnými redukčními a jinými materiály a rychlé ponoření do vodní lázně. Odtud jsme po vychladnutí vytahovali misky a kochali se vzniklou nádherou. Sny, které se nám tu noc zdály, byly plné záře z ohně a patřily k těm hodně barevným.
Naše raku misky nás čtvrtý den opět zavedly do ateliéru, kde jsme je zaleštili včelím voskem a poté se vydali dodělat vše, co jsme nestihli. Pro některé „Obřad vody“ posloužil k omytí všech nánosů barvy. Příjemně čistí jsme si pomalu připravovali kostým na odpolední vernisáž.
Účast na vernisáži byla rekordní. Sedmdesátka návštěvníků měla co obdivovat i co jíst. Závěrečná reflexe proběhla v netradičním prostoru teepee, kde jsme si při sledování ohně a jeho plamenů četli pohádky a povídali si o tom, co pro nás týden v plenéru znamenal. Ukázalo se, že byla řada studentů v plenéru poprvé a že se po týdenním vnímání domů, stromů či staveb výtvarně „posunula“. Co se týká raku keramiky a umění akce, zněla reflexe ještě pozitivněji. Padala slova: náročné, nádherné, nečekané, neuvěřitelné.
Mgr. O. Jünglingová
UMĚNOVĚDNÝ ZÁJEZD DO PAŘÍŽE, 17. – 23. 6. 2009
„Kdo měl to štěstí žít jako mladý v Paříži, potom ať půjde kamkoli, zůstane Paříž s ním. Protože Paříž, to je pohyblivý svátek.“ Těmito slovy vzpomíná na Paříž slavný americký spisovatel Ernest Hemingway v knize Pohyblivý svátek.
Také my jsme měli to štěstí, že jsme Paříž navštívili. Zažili jsme onen „svátek“ nejen v muzeích, ale i na ulicích mezi lidmi a památkami. Začali jsme v historickém centru města - na ostrově La Cité na Seině. S údivem jsme stáli před katedrálou Notre-Dame a žasli nad touto gotickou nádherou. V kapli Sainte-Chapelle nás čekal malý zázrak. Jemné kamenné krajkoví ve vysokých oknech na nás zapůsobilo díky nádherné hře světla, které se dovnitř dralo zvenčí. V Louvru nás přivítala Niké Samotrácká a na jejích křídlech jsme doslova prolétli kolem slavné Mony Lisy, obrazů renesančních a barokních mistrů, zastavili se u monumentálních památek starého Egypta a Mezopotámie a poté zase běželi dál, abychom v krátké době viděli co nejvíce. Střídali jsme muzea s památkami. Viděli jsme impresionisty, dívali se na Eiffelovku nejen z podhledu, ale užili jsme si také pohled dolů z výšky 300 metrů. Procházeli jsme kolem Invalidovny, kde je pohřben Napoleon, šplhali k bělostné bazilice Sacré-Coeur, kroužili jsme po slavném náměstí malířů na Montmartru. Vyjeli jsme do Versailles a prošli si zahrady. Provázela nás barokní muzika a my se v představách přenášeli do doby „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. Samozřejmě jsme odpočívali ve stínu stromů Tuilerijské a Lucemburské zahrady a užívali si sluníčka na schodech před kostelem sv. Máří Magdalény – Madeleine. Vítr a déšť pod Archou na La Défense nás zahnaly do labyrintu nákupního centra a my vzpomínali na naše malé obchůdky.
Poslední den jsme piknikovali jako praví Pařížané na Martových polích, fotili jsme Eiffelovku z nejrůznějších úhlů a čekali na večerní plavbu lodí po Seině.
Rozloučení přišlo po půlnoci. Náš lampion přání se celý rozzářený vznesl vedle Eiffelovky a na chvíli na sebe strhl větší pozornost než ona „vysoká dáma“. My jsme v tu chvíli prožívali „svátek“ a přáli si, abychom se do Paříže brzy vrátili.
nahoru
