Aktuality a oznámení
PLÁN AKCÍ SEKCE VÝTVARNÉ VÝCHOVY NA ŠKOLNÍ ROK 2011/2012
VÝTVARNÝ PLENÉR V TOVAČOVĚ - ZÁŘÍ 2011
20. SALON VE STYLU FUTURISMU - 23. 11. 2011
GALERIJNÍ ANIMACE
VÁNOČNÍ BETLÉM - PROSINEC 2011
VÝTVARNÁ AKCE "MOSTY A BRÁNY" - BŘEZEN 2012
VELIKONOČNÍ HAPPENING "VELIKONOCE A ZAJÍCI" - DUBEN 2012
UMĚNOVĚDNÝ ZÁJEZD ZA MODERNÍM UMĚNÍM
PROJEKT COMENIUS - BAŤA, výtvarná dílna (18. 4. 2012)
VELIKONOČNÍ ZAJÍCI, 4. 4. 2012
Dne 4. 4. 2012, proběhla na budově pedagogické školy „Akce zajíc“, která měla za cíl naladit žáky i učitele na nadcházející velikonoční svátky. Ve vestibulu školy byly nachystány voňavé mazance, soutěž o čokoládového zajíce, malování mrkví nebo možnost vytvořit si originálního zajíce podle šablony. Zájem žáků i pedagogů byl velký a vzniklo mnoho osobitých děl.
VÝSTAVA KINTERY A REMBRANDTA, 9. 3. 2012 - PRAHA
„Kdo si počká, ten se dočká.“
Tak i my jsme se dočkaly dvou skvělých výstav, které právě probíhají v Praze.
První výstavu s názvem Výsledky analýzy nám nabídlo 2. patro Městské knihovny. Již dopředu jsme počítaly s tím, že výstava Krištofa Kintery, jenž byl letos oceněn jako výtvarná osobnost roku za lampu sebevrahů pod nuselským mostem, bude plná nápadů, překvapení, očekávání a absurdit.
Nebylo tomu jinak. Už při vstupu do výstavních prostor většina z nás znejistěla. Dýchla na nás opravdová atmosféra večerky, v níž si můžete na sklonku dne zakoupit to, co jste zapomněli - jídlo i drogistické zboží, někdy sice s prošlou lhůtou, ale za akční cenu. No, nekupte to!
Ale my jsme neměli v plánu nakupovat, tak jsme si vystáli frontu na šatnu, a pak se nás ujala Lucie. Dynamicky, hlasitě a nadšeně nás „protáhla“ výstavou, která je rozdělena na dvě části: temnější a existenciálně laděnou „dark side“, v níž se Kinterův nepostradatelný humor proměňuje do dekadentně sarkastického komentáře, a světlejší, která je hravější a poněkud humornější a příjemně komunikuje s příchozími návštěvníky. Tam jsme začaly. První úsměv na tváři v nás vyvolala instalace složená z několika spojených kol nesoucí název „Hned tak nepojedem“. Další následovaly u lyžařské boty, z níž vytékala podivná hmota, majestátného sloupu z polštářů s názvem „Pomník tisíce a jedné noci“, „Lídy“, objektu z balonů, rozteklé růžové hmoty mající přiléhavý název „Venuše“ či havrana sedícího na nejvyšší větvi stromu, komíhajícího znepokojivě nohama a vyvolávajícího reklamní slogany a zprofanovaná hesla. Pobavila nás, ale i znepokojila oblíbená postavička „prevíta“ bouchajícího hlavou do zdi, který výrazně dává najevo marnost našeho snažení změnit svět. Chvíli jsme postáli u „mluviče“ a naslouchaly jeho slovům, abychom si záhy připomněly konzumnost naší společnosti u nadávající igelitové tašky s nákupem, která rušila klid vedle stojícímu obrněnému kočárku, z něhož šel docela strach. Kinterovo okouzlení elektrickou energií jsme si uvědomily u světelného objektu s názvem „Shiva Samurai“i u monumentálního lustru z pouličních lamp s hlubokým názvem „Mé světlo je tvé světlo“. Po návštěvě příbytku „Plumbaře“ na nás už z dálky dorážel vyslanec z temnot - čert hrající na buben a poslouchající v rádiu neveselou lavinu zpráv o ekologických, energetických a přírodních katastrofách. Obdobně nepříjemný pocit v nás vyvolal objekt představující člověka zalitého v asfaltu nesoucí název „Všechny mé špatné myšlenky“. Abychom se neutopily ve směsi nejrůznějších příjemných a nepříjemných pocitů, zakončily jsme naši animaci vytvořením velkého objektu z nafukovacích balonků, který se stal docela povedeným konkurentem Kinterovu „Démonu růstu“. Závěr patřil mistrovi a nám. Společné foto je toho dokladem.
Na druhou výstavu jsme dorazily s obavami, jestli ji po Kinterovi ještě zvládneme. Opak se stal pravdou. Výstava Rembrandt &company ve Šternberském paláci byla stejně skvělá. Svoji roli v tom sehrál i velmi erudovaný a příjemný výklad naší průvodkyně. Visely jsme jí na ústech, hltaly historii a specifika vlámské a holandské malby. Nedalo se jinak, musely jsme obdivovat barokní techniku malby, dokonalá zátiší a maríny s vedutami. Seděly jsme pod Rembrandtovými obrazy a naslouchaly zajímavému výkladu, který nám zněl v uších ještě ve vlaku, jímž jsme se příjemně unaveny vracely domů.
ANIMACE K VÝSTAVĚ DALIBORA CHATRNÉHO V MUZEU UMĚNÍ OLOMOUC, březen 2012
Animace k výstavě Dalibora Chatrného začala individuální prohlídkou obrazů, asambláží a objektů umístěných v trojlodí muzea.
Poté se skupina věnovala uměleckému dílu s názvem Pocta E. A. Poeovi. Text zavěšený do prostoru působil na první pohled jako abstraktní obraz. Po několika otázkách animátora v něm žáci nalézali skryté obrazy: záznam textu na ně působil jako záznam mávání křídel havrana, opakující se barevnost odpovídala refrénu básně “.Never more“, z počátku nevnímaná barevnost se brzy stala zásadní, neboť evokovala rytmické dělení básnického textu.
V průběhu následující komentované prohlídky fotografické části výstavy si studenti uvědomili základní prvek Chatrného tvorby, kterým je hravost. Ta se stala podstatou i závěrečné kresby provázkem na zemi.
Reflexí na viděnou výstavu se staly obrázky, jež vznikly doma a „odrážely se“ od námětů a technik obrazů na výstavě.
(JO)
BETLÉMY, prosinec 2011
Tradici vánočních betlémů založil v roce 1223 Svatý František z Assisi v italské Umbrii. Se svými přáteli přivedl do jeskyně, kterou přeměnili na kapli, živého osla i vola a zinscenovali betlém, v němž pak kněz sloužil první vánoční půlnoční mši. V Praze byl první betlém postaven pravděpodobně v roce 1560 v dominikánském kostele sv. Klimenta. Jak vypadal, nikdo přesně neví. Předpokládá se, že byl napodobeninou betlémské jeskyně s jesličkami, kde se Ježíšek narodil. Zvyk stavět betlémy patřil tedy k nejrozšířenějšímu vánočnímu zvyku. K základním figurkám - Ježíškovi v jeslích, Marii, Josefovi, volu, pastýřům se stády a třem králům, si lidé přidávali i další postavy ze svého nejbližšího okolí. Postavy byly zasazeny do mnohdy fantastické krajiny. Materiály, z nichž se betlémy stavěly, byly rozmanité.
Malou předvánoční výstavu betlémů jsme uspořádali i na pedagogické škole- v jejím vestibulu. Do výstavy se zapojily všechny třídy. Vznikly betlémy papírové, z drátu, alobalu, pečiva, keramické hlíny, i betlém vytvořený technikou mozaiky. Ty nejoriginálnější si můžete prohlédnout v naší fotogalerii.
(JO)
20. SALON, 23. 11. 2011
Za dobu existence Salonu, už většina studentů pedagogické školy ví, že se jedná o výstavu obrazů, grafik, objektů a akcí žáků, letos i absolventů, pedagogické školy.
Letošní vernisáž začala ve 12 hodin 23. listopadu 2011. A protože futuristický Salon dospěl elegantní rychlostí v číselné řadě k číslu 20, byl důvod k malé oslavě. Uvědomili jsme si, že Salon zvládl dějinný pohyb, přežil drobné vibrace, rozkládal se a zase skládal, vyskakoval si a lidé kolem něho i jeho přípravy neskutečně kmitali. Někdy více, někdy méně provokoval, dráždil, urážel, působil poprask, choval se hlučně a vydával nejrůznější zvuky.Ti, co ho organizovali, i ti, co na něm vystavovali, by dnes vytvořili obrovský dav, který by hrál všemi barvami, vysílal kolem sebe energii, smělost, vitalitu a obdiv k novým věcem.
Jako první přijal pozvání na vernisáž ten, kterému nejsou zvuky, tóny, harmonie a dynamika cizí. Přivítali jsme pěvecký sbor školy pod vedením Mgr. A. Králové. Nastudovat futuristický repertoár bylo pro něj velkým oříškem. Sbor to zvládl na výbornou.
Podobně na tom byla specializace dramatické výchovy třídy. Doslova se poprala s futuristickým manifestem: DOPIS "PASSÉISTICKÉHO" PÁNA MLADÉ KRASAVICI od Filippa Marinettiho. Studenti 3. AP a 3. BP pod vedením Mgr. V. Mikulcové v něm našli něhu, touhu, chtíč, oddanost, zoufalost, naději, horlivost, zuřivost, emoce i představy.
Mezi vystoupeními dvou specializací dramaťáku „běžela“ prezentace výtvarných prací absolventů pedagogické školy. Přispělo jich na výstavu celkem 11, a tak Salon dostal futurističtější dimenzi, za což všem moc děkujeme. Od věci ovšem nebyly ani futuristé foto koláže studentů 4. AP a 4. BP.
Ono Čapkovské: „Jaké by to bylo, kdyby všechnu práci za člověka dělali roboti?“ se stalo inspirací pro druhé vystoupení specializace dramatické výchovy, v provedení třídy 3. C, 3. D. Zhlédli jsme, co by se mohlo stát, kdyby došlo ke zkratu procesního systému.
Posledním hostem byl absolvent střední pedagogické školy z roku 1996 Brice Mensah. Je to přerovský rodák s africkými kořeny, absolvent oboru Design oděvů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Módního designu na Akademii v Basileji. Hlavním těžištěm jeho práce je tvorba užitého designu sportovního charakteru – navrhoval design pro značky Hannah, Sportisimo a nově i Adidas. Svou autorskou tvorbu soustředí do navrhování malých ucelených kolekcí dámské studiové tvorby.V současnosti patří k předním českým oděvním návrhářům. Pro salon si připravil- dnes již legendární kolekci „Simply white“, která mu přinesla nejvyšší ocenění v oděvní branži u nás – a to titul Top Styl Designer 2009, udělovaný v rámci největších veletrhů módy ve střední Evropě - Styl a Kabo v Brně. Autor kolekci pojal jako hru, kdy jednoduché fragmenty vzešlé z modelace přetvořil do nositelné podoby na pomezí snu a reality.Právě tyto okamžiky těsně před probuzením stojí za obecnou inspirací kolekce. Polospánek, který rozmazává jasné kontury, protahuje dané proporce a přetváří skutečnost skrze zastřený průhled nejasným zrakem a první světlo láme do široké škály odstínů bílé barvy. To vše na pozadí odcházející noci…Úspěch tato kolekce slavila jednak v zahraničí – v červnu tohoto roku byla její část kolekce „Simply white“ představena v internetové verzi světoznámého módního magazínu Vogue. No a 23. listopadu 2011 její přehlídkou končila naše vernisáž. Zážitek to byl nad míru příjemný a nám bylo jasné, že jsme důstojně oslavili 20. výročí Salonu.
V naší fotogalerii vám nabízíme malou ochutnávku z výstavy. Určitě do ní nezapomeňte nahlédnout.
(JO)
Výtvarný plenér v Tovačově, září 2011
Letošní nádherně teplé počasí slibovalo, že plenér, tentokrát v Tovačově, bude skvělý nejen díky tomu, že budeme něco vytvářet, ale také díky příjemnému slunečnu v předcházejícím čase. Pondělí nám ale naznačilo, že vše může být jinak. A taky bylo.
První dva dny se studentky věnovaly studijní kresbě místní architektury, „ladily“ správnou perspektivu a nabalovaly na sebe vše, co by je zahřálo. Mezi prací navštívily místní skvost- renesanční zámek s charakteristickou „Spanilou věží“, který dostal svoji podobu díky rodu Cimburků, obdivovaly renesanční portál, zámeckou kapli s raně barokní štukaturou, levé křídlo zámku se schodištěm ve vídeňském stylu, obřadní síň města, rytířský a sněmovní sál, expozici rodu Gutmannů i expozici prusko-rakouské bitvy u Tovačova v roce 1866.
Večer zjistily, že nebude vůbec jednoduché splnit požadovaný počet skic a studijních kreseb. A tak se jejich dny díky množství práce natáhly do pozdních večerních hodin.
Určitým odreagováním od náročného pracovního tempa se pro ně staly dva úkoly. První byl motivován tradicí spojenou s tovačovskými rybníky a jejich výlovem. Měly vytvořit z přírodních a jiných materiálů objekt v podobě ryby. A tak postupně vznikaly ryby z listí, trávy, kartonů, papier maché, plastových lahví, ryby malé i velké, hladké i chlupaté, reálné i fantazijní. Všechny následně využily na vernisáži. Vznášely se ve vzduchu, zavěšené na větvích stromů, pluly v kašně, nebo se jen tak „ plácaly“ na suchu kolem ní.
Druhý úkol vycházel z pověsti O černé paní tovačovské. Místní zámek se totiž pyšní raritou – chodbami a sály neobchází bílá, ale černá paní. Traduje se, že jde asi o manželku slavného českého diplomata a nejvyššího kancléře Českého království, Vratislava II. z Pernštejna, půvabnou Španělku Marii Manrique de Lara y Mendoza. Ta prý během manželství přivádí na svět jednadvacet potomků, ale většina z nich umírá už v dětství. Kvůli tomu tráví Marie většinu života ve smutečním oděvu a truchlí pro zemřelé děti. Její smutek a trápení prý nedokáže ukončit ani smrt. Podle pověstí má dodnes přijíždět v černém kočáře taženém šestispřežím černých klisen na hřbitov v Tovačově, kde je údajně pochováno čtrnáct jejích potomků. Jindy prý bloudí chodbami a sály zámku a marně hledá své ztracené děti.
A tak bylo jejich úkolem vytvořit pro ni šaty, klobouk a šperky z netradičního materiálu, kterým se stal igelit. Vznikly celkem tři kostýmy a je pravdou, že by se za ně zmíněná dáma nemusela ani trochu stydět.
Středa jako tradičně byla vyhrazena akční tvorbě- land artu, což je umělecký projev, zahrnující v sobě v jediné syntéze prvky výtvarné, dramatické i hudební. Černé a červené oblečení kontrastovalo s podzimní barevností, sluníčko jim pralo do zad a ony s radostí vymýšlely koncepce akcí, které by ozvláštnily prostor kolem zámku. Tak vznikly v průběhu odpoledne ve skupinách akce s názvem „Cesta do neznáma“, „V zajetí bílé“ nebo „Kořeny“, které byly nafoceny. To, co si během nich prožily, to vidět nebylo, ale zůstalo v jejich mysli.
Čtvrtek měl být zakončen vernisáží, a tak dopoledne dodělávaly to, co ještě chybělo, společně vytvořily na dlouhou roli papíru poslepu- technikou kresby a následně frotáže panorama Tovačova. Kolem třetí hodiny jsme se všichni vydaly do zámeckého parku. Nastalo natahování šňůr, věšení obrázků, instalování ryb, oblékání Černých paní a zkoušení komiksů podle tovačovských pověstí. V pět hodin odpoledne se park zaplnil pozvanými rodiči a přáteli, kteří při vstupu kreslili ryby, potom si prohlíželi naše obrázky a dobře se bavili u našich komiksů. My jsme je sledovaly zpoza stolu s dobrotami a měly jsme fajn pocit, že jim naše týdenní práce udělala radost.
Večer jsme seděly společně se studentkami v kruhu a povídaly si o tom, co nám kurz dal a vzal.
Poté následovalo malé překvapení v hlavním sálu sportovní haly. Ve stínu svící se skrývaly dárky v podobě akvarelových pastelek. Na počátku kurzu by studentky asi nevěděly, co s nimi. Po týdnu kreslení jimi byly nadšeny. Nadšení je neopustilo ani v pátek ráno, když při návštěvě místní střední řezbářské školy obdivovaly ukázky prací tamějších studentů a studentek. Některé práce dosahovaly mistrného zvládnutí řemesla.
A tak jsme v poledne nasedaly všechny do autobusu s pocitem, že jsme se v našem výtvarném snažení zase posunuly o krok dál.
(OJ)
nahoru
