„Kdo si počká, ten se dočká.“
Tak i my jsme se dočkaly dvou skvělých výstav, které právě probíhají v Praze.
První výstavu s názvem Výsledky analýzy nám nabídlo 2. patro Městské knihovny. Již dopředu jsme počítaly s tím, že výstava Krištofa Kintery, jenž byl letos oceněn jako výtvarná osobnost roku za lampu sebevrahů pod nuselským mostem, bude plná nápadů, překvapení, očekávání a absurdit. Nebylo tomu jinak. Už při vstupu do výstavních prostor většina z nás znejistěla. Dýchla na nás opravdová atmosféra večerky, v níž si můžete na sklonku dne zakoupit to, co jste zapomněli - jídlo i drogistické zboží, někdy sice s prošlou lhůtou, ale za akční cenu. No, nekupte to!
Ale my jsme neměli v plánu nakupovat, tak jsme si vystáli frontu na šatnu, a pak se nás ujala Lucie. Dynamicky, hlasitě a nadšeně nás „protáhla“ výstavou, která je rozdělena na dvě části: temnější a existenciálně laděnou „dark side“, v níž se Kinterův nepostradatelný humor proměňuje do dekadentně sarkastického komentáře, a světlejší, která je hravější a poněkud humornější a příjemně komunikuje s příchozími návštěvníky. Tam jsme začaly. První úsměv na tváři v nás vyvolala instalace složená z několika spojených kol nesoucí název „Hned tak nepojedem“. Další následovaly u lyžařské boty, z níž vytékala podivná hmota, majestátného sloupu z polštářů s názvem „Pomník tisíce a jedné noci“, „Lídy“, objektu z balonů, rozteklé růžové hmoty mající přiléhavý název „Venuše“ či havrana sedícího na nejvyšší větvi stromu, komíhajícího znepokojivě nohama a vyvolávajícího reklamní slogany a zprofanovaná hesla. Pobavila nás, ale i znepokojila oblíbená postavička „prevíta“ bouchajícího hlavou do zdi, který výrazně dává najevo marnost našeho snažení změnit svět. Chvíli jsme postáli u „mluviče“ a naslouchaly jeho slovům, abychom si záhy připomněly konzumnost naší společnosti u nadávající igelitové tašky s nákupem, která rušila klid vedle stojícímu obrněnému kočárku, z něhož šel docela strach. Kinterovo okouzlení elektrickou energií jsme si uvědomily u světelného objektu s názvem „Shiva Samurai“i u monumentálního lustru z pouličních lamp s hlubokým názvem „Mé světlo je tvé světlo“. Po návštěvě příbytku „Plumbaře“ na nás už z dálky dorážel vyslanec z temnot - čert hrající na buben a poslouchající v rádiu neveselou lavinu zpráv o ekologických, energetických a přírodních katastrofách. Obdobně nepříjemný pocit v nás vyvolal objekt představující člověka zalitého v asfaltu nesoucí název „Všechny mé špatné myšlenky“. Abychom se neutopily ve směsi nejrůznějších příjemných a nepříjemných pocitů, zakončily jsme naši animaci vytvořením velkého objektu z nafukovacích balonků, který se stal docela povedeným konkurentem Kinterovu „Démonu růstu“. Závěr patřil mistrovi a nám. Společné foto je toho dokladem.
Na druhou výstavu jsme dorazily s obavami, jestli ji po Kinterovi ještě zvládneme. Opak se stal pravdou. Výstava Rembrandt &company ve Šternberském paláci byla stejně skvělá. Svoji roli v tom sehrál i velmi erudovaný a příjemný výklad naší průvodkyně. Visely jsme jí na ústech, hltaly historii a specifika vlámské a holandské malby. Nedalo se jinak, musely jsme obdivovat barokní techniku malby, dokonalá zátiší a maríny s vedutami. Seděly jsme pod Rembrandtovými obrazy a naslouchaly zajímavému výkladu, který nám zněl v uších ještě ve vlaku, jímž jsme se příjemně unaveny vracely domů.
Animace k výstavě Dalibora Chatrného začala individuální prohlídkou obrazů, asambláží a objektů umístěných v trojlodí muzea.
Poté se skupina věnovala uměleckému dílu s názvem Pocta E. A. Poeovi. Text zavěšený do prostoru působil na první pohled jako abstraktní obraz. Po několika otázkách animátora v něm žáci nalézali skryté obrazy: záznam textu na ně působil jako záznam mávání křídel havrana, opakující se barevnost odpovídala refrénu básně “.Never more“, z počátku nevnímaná barevnost se brzy stala zásadní, neboť evokovala rytmické dělení básnického textu.
V průběhu následující komentované prohlídky fotografické části výstavy si studenti uvědomili základní prvek Chatrného tvorby, kterým je hravost. Ta se stala podstatou i závěrečné kresby provázkem na zemi.
Reflexí na viděnou výstavu se staly obrázky, jež vznikly doma a „odrážely se“ od námětů a technik obrazů na výstavě.
(JO)
ANIMACE V MUZEU UMĚNÍ, 25. 5. 2011
Dne 25. 5. 2011 se studenti výtvarné skupiny třídy 2.A zúčastnili animačního výukového programu Taktní akt - k výstavě Lovec obrazů / Fotograf Jaroslav Vávra v Muzeu umění Olomouc.Retrospektiva olomouckého fotografa Jaroslava Vávry, člena významné fotoskupiny DOFO (1958–1975), je prvním pokusem o podchycení jeho tvůrčího odkazu v celé šíři. Z dostupných fotografií je zřejmé, že patřil v 60. letech 20. století vedle Zdeňka Virta a Miloslava Stibora ke špičkovým představitelům fotografického aktu u nás. Studenti měli možnost nahlédnout alespoň trochu do tajů fotografické kuchyně Jaroslava Vávry. Jejich úkolem bylo vymyslet příběh vybrané fotografie a animační program se zaměřil i na vytvoření vlastních snímků.
Během návštěvy muzea si studenti prohlédli také výstavu významné sochařky Magdaleny Abakanowicz - Život a dílo.
V dubnu 2010 jsme se vydali do Prahy za třemi výstavami.
První jsme navštívili v Jízdárně Pražského hradu a byla věnována Jiřímu Georgu Dokoupilovi. Získali jsme na ní základní povědomí o postmoderně v Německu a Itálii 80. - 90. let. Malíř uctívá klasiky a současně jejich dědictví podkopává technologickými prostředky, a ty jsou ve vztahu k tzv. vysokému umění téměř až dětsky nezbedné. Obrazy nevznikají pomocí štětců, nápady nemají hranic. Nejsilnějším zážitkem bylo zhlédnutí obrazů, které byly namalovány na bílém nebo žlutém pozadí sazemi od svíčky s tematikou leopardů, ženských aktů i obyčejných věcí,… dále plátna vytvářená dlouhými pásy filmového materiálu, jež z dálky působí jako monumentální abstrakce, ale při bližším pohledu zjistíme, že jsou jejich základem malá políčka z filmů, jako je např. Andaluský pes od L. Buňuela. Roztomilou kreativitu v sobě nesou plátna malovaná barevnými mýdlovými bublinami pokrývající v několika vrstvách velké formáty.
V průběhu návštěvy výstavy Zdeňka Sýkory v Městské knihovně jsme si uvědomili, že lze o obrazu, jeho námětu či kompozici přemýšlet jinak než spontánně - za pomoci matematických výpočtů a počítače. Záznam z animačního programu si můžete prohlédnout v naší fotogalerii.
Nově instalovaná stálá expozice současného českého umění v Galerii U Zlatého prstenu s názvem „Po sametu“ nám na „malém prostoru“ (čtyři podlaží) nabídla formálně velmi bohatou kolekci zcela současného výtvarného umění. Viděli jsme díla 65 generačně vzdálených umělců a po zhlédnutí jejich děl si vytvořili konkrétnější představu o nejrůznějších výtvarných přístupech k reakci na realitu.
V naší závěrečné reflexi výstav padala slova jako originalita, hravost a inspirativnost.
Už se těšíme na další bonbónky z umění, které nám nabídnou nejen galerie v Praze.
David Černý je český umělec, který je znám především jako tvůrce různých kontroverzních a provokativních plastik. Pod jeho vedením vznikala instalace, která měla v bruselské budově Rady EU reprezentovat Českou republiku po dobu jejího předsednictví od ledna do června 2009. V instalaci vysoké 16 metrů v podobě skládačky je každý stát Evropské unie reprezentován určitým stereotypem, který podle Černého