Práce studentů
Nikola Bláhová: Surrealistický popis s prvky vyprávění
Zase cítím, jak mi ten skřet natahuje nohy. Rychle otevřu oči, a už ho nevidím. Nikdy ho nevidím. Jen vím, že jsem o něco delší. Procházím kuchyní a zároveň do sebe naházím pár zrnek kávy. Zezadu slyším „tik tak tik tak''. V zrcadle vidím oheň. Pramínky vlasů jsou do sebe propletené jako hadí hnízdo. Obleču se do hábitu a ještě musím vyvenčit svého netopýra. Pro jistotu mu dám vodítko. Ospale se loudá. I na něho je brzo. Zezadu slyším „tik tak tik tak''. Vezmu si své koště a letím na nádraží. Tam ho zamknu.
Ach ne! Pomalu se ke mně plíží velká hnědočerná obluda. Na čele má napsané své jméno. Zpoždění…
Po deseti minutách přijde zrezivělý robot a hlásí: Ke třetímu nástupišti přijede zelený tříhlavý drak číslo 4227.
Pomalu nastupuji na první hlavu draka. Chci si sednout.
Ach ne!! Zlý kouzelník se naklonoval a na každém volném místě sedí jen on!
Drak svým klidným klusem zastavuje v každé vesničce.
Po půl hodině opět přijde zrezivělý robot a hlásí: „Přerov! Konečná stanice! Vystupte si prosím!
Pomalu, ale jistě se blížím do cíle. Vím, že nebude lehké prokousat se přes davy černokněžníků a rytířů, kteří střeží můj cíl. Najednou jeden z nich vytáhne kouzelnickou hůlku a vrhne na mě : „Matika test!“
Druhý černokněžník pomalu natahuje ruce a podivně s nimi mává. Přitom si mumlá pod vousy: „Úkol do psychologie.“
Rány jsou bolestivé, ale nevzdávám to. Z dálky vidím cíl! Pajdavá škola. Seberu poslední síly a rozeběhnu se ke dveřím. Tam už slyším vítěznou znělku v rozhlase. Zvládla jsem to… !
A to je můj každodenní příběh.
A co tvůj příběh… Už začal?
Vít Vrbka: Tak tohle můžu zažít jenom ve škole
Základní škola Struhlovsko v Hranicích pro mě svého času byla druhým domovem. Skvělý třídní kolektiv, tisíce nezapomenutelných zážitků a vzpomínek. Z naší třídy se téměř konstantně nesly salvy smíchu. O přestávkách i v hodinách. S prospěchem jsem problém neměl, a tak "zpestřování" vyučování bylo na každodenním programu. Neutuchající potřeba vymýšlet nové situace a vyhnout se tak zavedenému školnímu stereotypu se mě ostatně drží dodnes. Jeden z mých nápadů byl ale opravdu šílený.
Natáčet učitele na kameru je dozajista podlé, ubohé a přinejmenším zakázané, ale říkejte to deváťákovi...Nejen, že jsem si z výuky často odnášel několikaminutové materiály (které mi dnes složí jako spoušťěč nefalšované nostalgie ), dokonce jsem svou filmařskou práci nijak neskrýval. A tak se jednoho dne stalo, že jsem si spontánně svou kameru obvázal izolepou kolem hlavy jako čelenku, a to tak pevně, že by vydržela i zemětřesení o síle osmi stupňů Richterovy stupnice. Aparát mi stál na čele, takže jsem vypadal jako jeskyňář; dlouhé vlasy se kroutily pod lepící páskou, červeně blikající světélko značilo, že nemám v úmyslu nenahrávat.
Mnohadecibelový smích celé třídy na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. A v tu chvíli se strhlo nepředpokládané peklo. Paní učitelka - šokovaná a naštvaná zároveň - se pokusila hladký průběh hodiny zachránit několika vznětlivými příkazy, však marně. Stejný výsledek měla i její snaha sundat mi zařízení z hlavy pomocí fyzické síly. Hodina byla beznadějně rozvrácena. Žáci se váleli smíchem po zemi, já sám cítil, že mi bránice už asi dlouho nevydrží. Několika minutovou show se pokusila ukončit opět kantorka, která, úplně vyvedená z míry, nařídila, ať si to sundám.V tu chvíli jsem si uvědomil, že hlavní část divadla teprve příjde.
Zkuste si někdy oblepit hlavu nejméně dvacetkrát dokola izolepou. Poté vás zaručeně napadne, jaká je nejrychlejší metoda vedoucí k okamžité plešatosti. Můj po dobrodružství toužící smysl pro humor si bohužel neuvědomil, že s kamerou na hlavě nemám v úmyslu chodit celý život.
Dosavadní nálada ve třídě byla v porovnání s tím, co následovalo, jen předehrou. Kantorka stála jako opařená, když jsem započal snahu o sudnání přístroje. Její rozzlobenost se měnila v soucit, a to třídu rozesmálo ještě více. Několik spolužaček se snažilo nejrůznějšími pomůckami rozstříhnout izolepu, nebo mi vysoukat celý systém z hlavy, u čehož jsem měl pocit, že jsem u holiče. Chuchvalce vlasů létaly vzduchem, tu a tam zůstaly přilepené na kousích lepící pásky. Zbytek třídy mezitím prožíval kolektivní orgasmus. I černočerná tabule to nevydržela a vyprskla smíchy, ačkoliv je za normálních okolností neživá, a smát se tedy nemůže...
Pár minut před zvoněním se společným úsilím několika lidí a především mé vůle podařilo kameru odstrojit.Byl to pro mě takový úspěch, jako pro lékaře, když oddělí siamské dvojčata. Mé vlasy vypadaly, jako by se mi v nich prošlo tornádo. Z nevinného žertu se tak vyvinul snad nejvzpomínanější zážitek deváté třídy.
Vít Vrbka: Kniha a dnešní generace
Co si budeme nalhávat, domací knihovny dnešní mladé generace rozhodně ve švech nepraskají. Kdesi v hlubinách skříně se těsná několik pohádkových knížek z dětství, na stole se povaluje štos zaprášených učebnic do školy; na poličce odpočívá kamasútra, co by úsměvný narozeninový dárek od kamarádů. Knihu chápou mladiství většinou jako únavnou starožitnost, která jim jen ubírá čas na sledování filmů nebo brouzdání po internetu. Je přeci mnohem zábavnější zhlédnout nový hollywoodský trhák, než-li se krčit u lampičky s četbou v ruce. Ale jsou opravdu ty knížky tak nudné?
Já sám už jsem pročetl mnoho řádků a dovolím si tvrdit, že sebelepší film ve mně nezanechal tak barvité zážitky, jako leckterá kniha. Rozlet fantazie, vytváření představ a emoční prožitky, které mě často neopouštějí ani po přečtení poslední stránky, se s poněkud konzumním hltáním filmů nemohou rovnat. Vždyť každý čtenář může dosvědčit, jak blahý je ten pocit, když ke knize přilne tak vřele, že ji jen s těžkým srdcem vrací do knihovny. Bohužel, většina z tvrdošíjných nečtenářů se nikdy ani nepokusila takovéhoto vyvrcholení dosáhnout.
Největším strašákem knih se stal technický pokrok a všudepřítomná digitalizace, která nezná mezí.V dnešní době, kdy si na internetu přes družice můžeme prohlížet svůj vlastní šatník, se i knihy začaly "převlékat" do jiných, komerčnějších kabátů. Nalezneme je ve zvukové podobě, kdy je líný "čtenář" může číst třeba ve spánku se sluchátkama v uších, nebo jsou otištěny na jistém serveru, a čtenář ( opět v uvozovkách ) otáčí stránky klikáním myší. Děkuji, ale dal bych si něco jiného.
Vzdělávání obecně se dnes také bez internetu neobejde a knihy i zde ustupují do pozadí. Encyklopedie na školách jsou nahrazovány vyhledávači, žákovské knížky mnohdy najdeme jen v elektrické podobě. Zmizí snad potřeba číst za několik desetiletí zcela z povrchu zemského? Budeme svým dětem před spaním s notebookem na klíně předčítat bulvární pohádky ? Doufám, že ne. Doufám, že lidé, a to nejen mladí, si najdou cestu do knihkupectví či knihovny i v době, kdy ruch kolem kouzelnického učně Harryho Pottera už dávno nebude tak aktuální.
Lucie Svítilová: Pohádková krajina
Pohádkovou krajinu si nosíme každý ukrytou někde hluboko v sobě a někdy se nám vynořuje ve snech. Ta moje krajina je bílá zimní pláň. Zasněžená krajina se modře leskne pod fialovým měsícem, který občas zakryje plující obloha. Lesknoucí se perly na zemi není radno sbírat, protože je tam rozsily studené hvězdy, které tančí kolem měsíce.
Nikde nevede žádná cesta ani silnice. Chybí tu poutače na coca-colu a volební kampaň. Jenom někde na obzoru se pod poryvy větru ztrácejí koleje, které tu zůstaly po starém, rozdrkotaném vozíčku, táhnoucím dvěma starými, unavenými koníky. Na vozíčku se choulí podivná kompanie lidí, zabalených v kožíšcích a zmrzle mlčících. Jenom jeden z těch potulných kejklířů má v ruce loutnu, hraje zvláštní melodii a zpívá o touze a lásce. Tóny písně mizí za obzorem… Ale to je jenom zdání. Ledový vítr se tu melodii naučil a nese ji po široširých bílých pláních a jednotlivé tóny cinkají o ledové splazy na pahorcích a o lesknoucí se perly rozseté hvězdami.
A za chvilku se tu objeví lesní víly, které utekly z lesů, protože potřebují prostor pro tanec. V bílých řízách zatančí v rytmu doznívající melodie, a jak se objevily, tak se i ztratí. A ztratí se i ty koleje po vozíku a otisky koňských kopyt. Zůstane modrá krajina, modré nebe a zářící měsíc s perlami na zemi… A každou chvilku začne svítat…
Darina Jarolímová: Sedící žena
Je 2. polovina 19. století. Procházím se po náměstí malého, ale okouzlujícího městečka a prohlížím si zdejší domy i lid. Nevím, jak jsem se zde ocitl, ani proč jsem zrovna tady.
Dívám se na kostel, který se nachází na severní straně náměstí a můj pohled sklouzne na malý zděný dům s dřevěnými okenicemi a dokořán otevřenými dveřmi. Dojdu až k němu a nahlédnu dovnitř. Vypadá opuštěně, jsou tady už jen stopy po obrazech na stěnách a … nic. To nic mi nahání hrůzu, všude je ticho, ale přesto vejdu a pokračuji dál, do zadních místností. Něco mě nutí, abych tam šel, vím, že musím jít.
Postupně se dívám do všech místností a všechny jsou navlas tak stejné, jako byla ta první. Dojdu k posledním dveřím a najednou vím, že místnost, před níž právě stojím a která je prozatím mým očím utajena, něco skrývá. Chvíli před nimi stojím, avšak dodám si odvahu a pomalu dveře otevřu. Dům není tak opuštěný, jak se mi zprvu zdál. V komůrce sedí žena. Jako by ji můj příchod ani nepřekvapil, spíš jsem měl pocit, že mě očekává.
Jediným nábytkem zde je dřevěná jednoduchá židle, na níž ona sedí. Místnost vypadá ponuře a tmavě, stěny i podlaha jsou vymalovány do hněda. Žena má na sobě dlouh
nahoru
