Práce studentů
Lucie Svítilová: Pohádková krajina
Pohádkovou krajinu si nosíme každý ukrytou někde hluboko v sobě a někdy se nám vynořuje ve snech. Ta moje krajina je bílá zimní pláň. Zasněžená krajina se modře leskne pod fialovým měsícem, který občas zakryje plující obloha. Lesknoucí se perly na zemi není radno sbírat, protože je tam rozsily studené hvězdy, které tančí kolem měsíce.
Nikde nevede žádná cesta ani silnice. Chybí tu poutače na coca-colu a volební kampaň. Jenom někde na obzoru se pod poryvy větru ztrácejí koleje, které tu zůstaly po starém, rozdrkotaném vozíčku, táhnoucím dvěma starými, unavenými koníky. Na vozíčku se choulí podivná kompanie lidí, zabalených v kožíšcích a zmrzle mlčících. Jenom jeden z těch potulných kejklířů má v ruce loutnu, hraje zvláštní melodii a zpívá o touze a lásce. Tóny písně mizí za obzorem… Ale to je jenom zdání. Ledový vítr se tu melodii naučil a nese ji po široširých bílých pláních a jednotlivé tóny cinkají o ledové splazy na pahorcích a o lesknoucí se perly rozseté hvězdami.
A za chvilku se tu objeví lesní víly, které utekly z lesů, protože potřebují prostor pro tanec. V bílých řízách zatančí v rytmu doznívající melodie, a jak se objevily, tak se i ztratí. A ztratí se i ty koleje po vozíku a otisky koňských kopyt. Zůstane modrá krajina, modré nebe a zářící měsíc s perlami na zemi… A každou chvilku začne svítat…
Darina Jarolímová: Sedící žena
Je 2. polovina 19. století. Procházím se po náměstí malého, ale okouzlujícího městečka a prohlížím si zdejší domy i lid. Nevím, jak jsem se zde ocitl, ani proč jsem zrovna tady.
Dívám se na kostel, který se nachází na severní straně náměstí a můj pohled sklouzne na malý zděný dům s dřevěnými okenicemi a dokořán otevřenými dveřmi. Dojdu až k němu a nahlédnu dovnitř. Vypadá opuštěně, jsou tady už jen stopy po obrazech na stěnách a … nic. To nic mi nahání hrůzu, všude je ticho, ale přesto vejdu a pokračuji dál, do zadních místností. Něco mě nutí, abych tam šel, vím, že musím jít.
Postupně se dívám do všech místností a všechny jsou navlas tak stejné, jako byla ta první. Dojdu k posledním dveřím a najednou vím, že místnost, před níž právě stojím a která je prozatím mým očím utajena, něco skrývá. Chvíli před nimi stojím, avšak dodám si odvahu a pomalu dveře otevřu. Dům není tak opuštěný, jak se mi zprvu zdál. V komůrce sedí žena. Jako by ji můj příchod ani nepřekvapil, spíš jsem měl pocit, že mě očekává.
Jediným nábytkem zde je dřevěná jednoduchá židle, na níž ona sedí. Místnost vypadá ponuře a tmavě, stěny i podlaha jsou vymalovány do hněda. Žena má na sobě dlouhé, bledě modré šaty s drobnými vzory a nařasenými rameny. Jsou tak dlouhé, že jí zakrývají celé nohy a dokonce i boty. Ruce má složené v klíně a téměř nepatrně se jí třesou. Hlavu má mírně nakloněnou na stranu, tmavě hnědé dlouhé vlasy sčesané do uzlu.
Pořád stojím ve dveřích a nejsem schopný pohybu. Žena celou dobu ani jednou nepromluvila, ani na mne nepohlédla a přesto vím, že v jejím nitru se odehrává cosi krutého. Nemůžu se hnout, nemůžu ani promluvit, aby se její křehkost nerozbila. Jak jí mám pomoci?
Nikdy se nedozvím, jak dlouho jsem stál v oněch dveřích. Vzpomínám si jen na to, že žena otočila hlavu a pohlédla do mých očí. Byl to pohled, na jaký nikdy nezapomenu. Mísil se v něm smutek s neštěstím i láska a nenávist. V tu chvíli jsem měl pocit, jako by mě políbila múza. Propadal jsem se do tmy, dveře se zavíraly a žena se opět upřeně dívala do rohu.
Probudil jsem se a celý se třásl. Žena i město zmizely a já byl ve svém domě a ležel ve své posteli. Byl to jen sen, ale musel jsem té ženě nějak pomoci. A najednou jsem věděl jak. Mým snem bylo stát se malířem. Namaluji obraz, jehož dominantou bude žena z mého snu.
Jmenuji se Jakub Obrovský a chtěl bych vám představit svůj obraz, Sedící žena.
Lubica Omastková: Dopis
Drahý příteli,
píši Vám, abych zapomněla na problémy všedního dne. Často se přistihnu, jak na Vás myslím. V duchu mi plynou věty, které bych Vám napsala, kdybych měla aspoň krátký čas, který bych mohla věnovat zcela jen Vám. Dnes jsem se rozhodla, že celé toto čekání na delší volnou chvíli pomalu ztrácí na významu. Musím se Vám svěřit!
Již mnohokrát jsem se pokoušela oprostit od života beze smyslu. Nalézt svůj cíl a místo v životě jiných. Vy mě znáte. Jsem si jistá, že u Vás najdu pochopení a porozumění. Vím, celé je to trochu komické. Pamatuji se, jak jste mi kdysi řekl, že Vy a Váš život v tomto světě určitě uplatnění nikdy nenaleznete. Já Vám ale bezmezně důvěřuji. Tehdy jste si zcela nevědomky pročísl rukou vlasy a zadíval se na vzdálené místo. Přála jsem si vědět, na co myslíte.
Snad mi prominete tuto otázku, ale musím se Vás zeptat. Měl jste někdy někoho opravdu rád? Víte, jak to myslím. Člověka, na kterého se upnete natolik, že máte pocit, který Vám vnuká hříšnou myšlenku sebevraždy, kdybyste jej ztratil. Zdálo se mi, že jsem někoho takto milovala, ale potom mi ukázal jednu svou chybu, kterou jsem nebyla schopna jen tak přehlížet. Miluji ho stále, ale už ne s tím hříšným dojmem. Ovšem je to člověk, který mi podobně jako Vy ukázal cesty, kterými bych mohla kráčet. Bohužel ty cesty, které mi ukázal on, jsou cesty improvizace a fantazie a hlavně cesty, po kterých když se vydám, zůstanu úplně sama. Je to docela nedávno, co mi vlichotil do přízně jednu z těchto variant – svou vlastní osobou. Ano – stal se pro mě vzorem. Chtěla jsem být dobrá v tom, co dělám, jako on v jeho vlastních činnostech. Teď ho však lituji. Na svých cestách nikdy nemůže najít uznání. Jeho cíl je stejně vzdálený jako nebe od země. Ale dost už o mém milovaném.
Chci v tomto dopise mluvit především o Vás, o mně a o mnoha a mnoha myšlenkách, které mi nedají klid, dokud Vám je nesvěřím. Znáte mě a víte, co dokáži. V poslední době se mi vcelku daří tyto projevy mé osobnosti kontrolovat. Nedokáži se však těch pocitů plně zbavit. Hlodají ve mně někdy tak dlouho, že jim prostě otevřu vrátka a vypustím je do širého světa. Mé okolí se na to dívá jako na nutné zlo. To ovšem není to, co bych čekala od svých nejbližších. Můj otec například, po kterém jsem zdědila většinu těchto špatných vlastností, si tyto projevy, troufám si tvrdit, ani neuvědomuje. Je přesvědčen o mé dokonalosti. Musím se smát, neboť mi teď přišel na mysl zcela ojedinělý paradox. Znamená to tedy, že je přesvědčen i o své vlastní dokonalosti, že? Celé tyto úvahy neberou konce. Je to uzavřený kruh. Nechci od Vás útěchu, ale pomoc.
Snažím se v sobě potlačovat vše, co by znamenalo v těchto těžkých životních situacích jakékoli narušení vnitřního klidu. Já vím, budou i jiná období, která mohou být ještě náročnější. Mám z toho strach!
Trápí mě budoucnost. Ještě dnes mi není úplně jasné, co je pro mě opravdu důležité. Moje samozřejmost očekává, že všechno se bude ubírat svým správným směrem i bez vnějšího zásahu. Ale má mě to uklidnit? Vždyť jak mohu v dnešním světě počítat s životem, který si zvolím sama. Zdá se mi, že vše už je dopředu nalinkované. Je to systém, ve kterém ovšem najde uplatnění jen málokdo. Vy ho máte! Ani nevíte, co pro mě znamená, že Vám mohu dnes psát. Cítím, že Váš názor je pro mě rozhodující.
Možná mě budete chtít usmířit samu se sebou. Předem Vás tedy upozorňuji, že takový postup nemá smysl. Potřebuji jen vědět, že ať už budu v budoucnu jakákoliv a mým cílem bude cokoliv, co si vytyčím buď sama, nebo mi to bude vnuceno, nebudu nikdy zbytečná a můj život bude dávat smysl i dalším. Je to trochu odvážné. Já vím. Ale přece jen… O takový život stojí každý, ne?
Promiňte mi ten dlouhý dopis, ale byla to pro mě nutnost. V tuto chvíli se jen bojím Vaší reakce. Myslete na mě prosím jen v dobrém.
Vaše stále hledající přítelkyně
Krystína Vančurová: O hloupém Švícku ///prokli///
Byl jednou jeden chudý švec, který neměl děti a moc si je s ženou přáli. Za čas se jim narodilo vytoužené dítě a byl to syn. V tu noc přišli k jeho kolébce dvě sudičky. První byla černě oblečená a zlá. Přisoudila malému Švícku, že bude hloupý. Rodiče se její sudby obávali a prosili ji o slitování. Ona však ze své sudby neustoupila. Druhá měla oděv bílé barvy a přisoudila mu, že jeho hloupost pomine, když potká pravou lásku. Jakmile to dořekla, obě sudičky zmizely.
Rodiče měli ze syna radost, ale obávali se sudby černé sudičky. Jak malý Švícko rostl, začal hloupnout. Ostatní se mu posmívali a říkali mu hloupý Švícko. Když měl osmnáct let, řekl mu otec: „Zítra ti máma napeče buchty a ty se vydáš do světa, najít si nevěstu.“
Tak se hloupý Švícko vydal na cestu, i když z toho neměl rozum. Jak šel, potkal žebráka a povídá mu: „Pozdrav Pánbůh, copak ty tady v lese tak sám?“ „Ále, nemám co do huby vložit a kam hlavu složit,“ odpověděl mu žebrák. „Víš co?“ povídá mu Švícko, „pojď se mnou, já jdu do světa a v ranečku mám buchty. Tak si sedneme, najíme se a budeme se dělit o peníze, jídlo a nocleh.“ „Tak dobře, děkuji ti, příteli!“ povídá žebrák. „A jak ti říkají?“ ptá se Švícko. „Mně říkají Honza, a tobě?“ opáčí se žebrák. „Hloupý Švícko!“ hbitě, ale posmutněle vysloví. A tak spolu tři úplňky chodili po světě, až došli do nějakého divného, chmurného městečka. Už se stmívalo, a tak vyhledali místní hostinec, kde by se najedli a mohli přespat.
Ráno se vydali na trh, aby si mohli nakoupit zásoby na další cestu. U stolku uviděli starou babičku, která umí číst z ruky. A tak se jí Švícko zeptal, kde by mohl najít pravou lásku. Babička se na něj a podívala a řekla mu: „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Jakmile vešli do krásné chaloupky, ukázala mu babička obraz nádherné, ale smutné dívky. Hloupý Švícko se v ten okamžik zamiloval a hned se ptal babičky: „A kde tu krásnou dívku najdu?“ „V tom ti, mladý muži, sloužit nemohu. Ale dám ti jednu radu, pokud jsi se opravdu zamiloval, tak jdi tam, kam tě srdce táhne,“ dořekla mu a zmizela. Zmizela s ní taky chaloupka s obrazem krásné panny.Švícko řekl: „Dnes ještě přespíme v hostinci a ráno se vydáme na cestu.“
Ve snu se hloupému Švícku zjevila hodná sudička a pravila mu: „Krásnou princeznu z obrazu zaklela zlá sudička do dvou plamínků, protože ji její královští rodiče nepozvali na křtiny. Jeden z plamínků najdeš v jejím pokoji na zámku, tam se musíš dostat nepozorovaně, protože tě tam nepustí. Zbytek se dozvíš v pravou chvíli!“ A potom zmizela. Již svítalo a Švícko se vzbudil. Vstali a šli na snídani. Švícko byl jako tělo bez duše a nevěděl, jestli je to pravda a zda tomu má věřit. V tu chvíli se ho Honza zeptal: „Copak se dnes s tebou děje, Švícko? Od té doby, co jsi spatřil ten obraz, nemyslíš na nic jiného.“ Ale Švícko se na něj smutně a zamyšleně podíval. „Radši mi poraď, co mám dělat a čemu mám věřit,“ chmurně zamumlal. „Tak mi, ale pověz, co tě trápí!?“ Tak mu Švícko vylíčil, co se mu zdálo, co mu vrtá hlavou a čemu má věřit.
Jak to svému příteli dopovídal, Honza se hbitě zvedl a povídá: „Není nad čím přemýšlet, musí se jít na zámek pro plamínek.“ V ten okamžik Švíckovi zasvítily oči a byl, jako kdyby mu pomohli z hluboké propasti, do které spadl. Vydali se tedy na zámek. Tam poprosili hodnou kuchařku, aby jim pomohla dostat se do princeznina pokoje. „To není problém, pokud to myslíte upřímně a nešijete na mě nějakou boudu. Já vám však věřím a doufám, že jste srdce dobrého,“ slíbila jim kuchařka a svůj slib také dodržela. Hned ráno vzbudila kuchařka ty dva, aby jí pomohli nanosit dříví na snídani. Jak nesli sluhové snídani, poslala je převlečené za kuchtíky s nimi. Sluhové jim ukázali, kde má pokoj princezna, Švícko nenápadně vklouzl do pokoje a Honza hlídal před dveřmi. Princeznin pokoj byl nádherný a na překrásně prostřeném stolu uviděl zhasínající svíci s ohněm. Švícko se rychle ohlédl a vzal svíčku z police nad krbem. Poté ji zapálil o zhasínající plamínek. Ze svíčky se ozval líbezný hlásek: „Děkuji ti, zachránil si mi život!“ Byla to princezna. Hned, jak byli venku ze zámku všichni tři, jí Švícko řekl, jak se do ní zamiloval, jak viděl ten obraz a jak se mu zjevila dobrá sudička. Poté, co se utábořili, dal Švícko plamínek svíčky do lampičky, aby přes noc nevyhasl. V noci se opět Švícku zjevila dobrá sudička a řekla mu: „Druhý z plamínků najdeš v nitru Hromové hory. Má sestra, zlá sudička jej tam ukryla, ale jen ten, kdo ji opravdu miluje, se tam může dostat a druhý plamínek vysvobodit. Jestli princeznu miluješ, nemusíš se ničeho bát, ale první plamínek a svého přítele musíš nechat v bezpečí.“ A tak se vydali k Hromové hoře všichni tři. Šli jeden úplněk, až došli do posledního městečka pod horou. Odvážný Švícko ještě přespal v hostinci a ráno se vydal sám na dlouhou pouť pustinou. Šel rozpálenou stezkou, ukrutnou zimou i vedrem. Za čtyři dny dorazil k vchodu do jeskyně, kde byla voda. Švícko se napil a nabyl nových sil, jako by se znovu narodil. Vešel tedy do jeskyně, aby dosáhl svého cíle. Byla tam obrovská propast zalitá lávou a ukrutné vedro. Na druhé straně té propasti hořel plamínek a Švícko skočil, bylo to daleko, ale něco jako kdyby mu pomohlo ho vyzvednout a doskočit na druhou stranu. Švícko se dostal k druhému plamínku, a protože byl hloupý, tak radostí řekl: „Safra porte, co to mohlo bejt?“ Chvíli se divil, ale na konec dodal: “Asi je to tou láskou ke krásné princezně, co jsem před skokem pocítil.“ Rychle popadl plamínek a řekl: „Už abych byl pryč z tohoto divného místa.“ Sotva to dořekl, jako kdyby se na něj začala valit skála. Švícko se dal do ohromného běhu. Utíkal tak dlouho a jen s malými odpočinky, než doběhl do města. Tam už na něj čekal Honza s prvním plamínkem. Sotva Švícko došel do města, spojil oba dva plamínky a v malém ohni se mu zjevila princezna. Byla tak krásná, až z toho oči přecházely. Byla ještě krásnější, než na obrazu. Po chvíli k němu promluvila: „Děkuji ti, že jsi pro mě riskoval život, ale čeká tě ještě jeden důležitý úkol.“ Než to princezna dořekla, unavený Švícko usnul. Ve snu se mu zjevila dobrá sudička. „Čeká tě poslední zkouška tvé upřímné lásky a úkol,“ pravila mu, „teď musíš vzít princeznu a přítele nechat doma. Půjdeš vysoko do skal a tam najdeš zlou sudičku, mou sestru. Tu musíš přimět k pláči tak, aby uhasila oheň, v němž je princezna uvězněna. Ale dej pozor! Zlá sudička je velmi podezíravá. Musíš si ji dostat na svou stranu, nebo zle dopadneš.“ Pak zmizela. Švícko tedy napsal cedulku svým rodičům a poslal přítele do své rodné vesnice. Vydal s princeznou na cestu. Šli skoro dva úplňky, než došli k cíli. Švícko se vydal před špinavé, rozlámané a škaredé dveře. Chvíli váhal, ale odhodlal se kvůli princezně zaklepat. Hned se ozval hlas: „Kdo to klepe na má vrátka? Kdo mně to vyrušuje z mé práce? Snad nějaký čeledín? Nebo děvečka?“ A vyšla před chatrč. Švícko se až polekal, když se na něj podívala. „Tak co chceš, člověče?!“ zakřičela na něj hromovým hlasem. „Já jsem čeledín a hledám práci a nocleh,“ řekl vylekaný a přece ještě hloupý Švícko. Zlá sudička ho tedy přijala do svého doupěte. Celý týden kolem ní sloužil, až vymyslel na sudičku lest. Poprosil ji o slyšení a pravil: „Víte, vlastně jsem vás přišel o něco požádat. Mé matce se před měsícem narodilo děťátko a ona onemocněla divnou nemocí. Po porodu začala být krutá a to malé odmítá vzít do náruče. Nemá ráda a nechce doma ani své oblíbené květiny. Proto jsem se sem vydal, jestli by jste mi nepřipravila nějaký lektvar. Doporučilo mi vás několik lidí, a tak jsem se přišel zeptat,“ lstivě vypravoval Švícko. Na sudičku to zapůsobilo, protože nebyla tak krutá, na jakou si hrála, a tak mu odpověděla netušíc v tom zradu: „Dobrá, že jsi mi tak dobře sloužil, připravím ti ten lektvar.“ Druhý den ráno řekla sudička Švíckovi: „Tady máš ten lektvar, co jsem ti slíbila. Musíš jej nalít do jakéhokoli pití, aby to ztratilo tu divnou chuť.“ „Děkuji ti, vzácná paní, ale ještě tu noc pobudu a zítra se vydám na cestu!“ Odpověděl na to Švícko a radostně si prozpěvoval. Ráno dal Švícko ten lektvar zlé sudičce do ranního nápoje a čekal, co se bude dál dít. Za hodinu chtěl zkusit, jestli nápoj funguje, a tak přichystal ohýnek princezny k mrtvému ptáčkovi a hlasitě zakřičel: „Pomóóóc! Zde leží mrtvé ptáče!“ Z chaloupky rychle vyběhla sudička: „Co se stalo?“ přiběhla a klekla si k ptáčeti a zaplakala. Její stékající slza padla přímo na princeznin ohýnek a v tu chvíli místo ohýnku tam stála princezna. Princezna dala Švíckovi polibek, Švícko dostal rozum a už nebyl hloupý.Ze zlé sudičky se stala sudička lásky, ptáče pohřbila a přestěhovala se ke své sestře do krásné chaloupky v lese. Švícko se s princeznou stavili pro Švíckovi rodiče, pro Honzu a šli na Zámek. Tam byla svatba a Švícko se stal nejmoudřejším králem Švíckem na celém světě.
Alžběta Studená: Bylo nádherné…
Bylo nádherné zimní ráno. Nebe bez mráčku, jak malířovo plátno čekající na tahy štětce. Probudila jsem se celá prokřehlá. Nějak podivně mi táhlo na záda. Pokusila jsem se otočit, ale ouha – nemohla jsem se ani pohnout. Podívala jsem se nahoru a stále viděla jen to modré nebe, které mi teď už nepřipadalo tak nádherné.
Zkusila jsem pohnout rukou. Malinko to křuplo. Jako když praská led ... led.
Narůstala ve mně nervozita. Přece tady nebudu ležet celý den. Ale kde vlastně ležím? Odpověď ke mně přišla vzápětí. Dolehl sem hlahol dětí, jdoucích do školy. Sláva, pomyslela jsem si. Ty děti mi jistě pomohou. Zavolala jsem na ně: „Hej hola, tady jsem!“ Hned se ke mně rozběhly. Jsem zachráněna, pomyslela jsem si.
To, co přišlo vzápětí, mě zarazilo. Děti se rozběhly a hop na mě. „No tak, stůjte, co to děláte?“ křičela jsem na ně. Ale ony mne neslyšely. Klouzaly se po mně, jako bych byla nějaká atrakce. Tady vážně něco nehraje. Ležím na zádech, nemůžu se pohnout, a vozí se po mně děti. A baví je to. Já přece nejsem... Nebo ano? Ale ano, skutečně, jeden hoch právě volá na další kamarády: „Pojďte se klouzat, parádně zamrzl chodník!“
Já jsem tedy námraza! Námraza na chodníku! Copak je tohle možné? Musím ty děti nějak odehnat. Zkusím jim podrazit nohy.
Ale vždyť je to čím dál víc baví. A smějí se. Není to vlastně báječné? Každé ráno jim teď můžu dopřát trochu zábavy. Budu tady každý den a ony se na mně budou klouzat. A budou mě mít rády.
Budu mít úžasný život – jen ležet na zádech a vozit děti.
Tu se jeden hoch otočil, zbledl a vykřikl. „Rychle pryč, jde sem školník!“ Všichni se jako na povel rozprchli. „Tak zase zítra!“ zavolala jsem na ně.
Rychlými kroky se ke mně blížil školník. Z mého pohledu vypadal neuvěřitelně vysoký a rozložitý. Jak mě uviděl, zbrunátněl a rozkřikl se: „Námraza jedna zatracená. Teď abych zase sypal chodník!“ Otočil se, kráčel pryč. Po chvíli se vrátil s kbelíkem plným popela.
Vehementně jsem se bránila, chtěla jsem přeci, aby se na mně dětem dobře jezdilo a teď přijde nějaký chlap a všechno to zkazí. Leč má námaha byla marná, za okamžik jsem byla celá černá.
Ale co, řekla jsem si. Děti mě budou mít rády i černou, však ony si mě ometou a budou se klouzat dál – mají mě přece rády.
Tak jsem čekala na další ráno, ani jsem nemohla dospat. Konečně udeřila půl osmá a děti se hrnuly do školy. Jejich zklamané pohledy, že jim školník zasypal klouzačku, jsem neviděla. Myslela jsem, že jen nemají čas, a proto mě míjí.
Čekala jsem na ně každé ráno, ale ony mě stále přehlížely. Až jednou jsem se probudila a cítila se nějaká křehčí. Pomalu jsem roztávala. A tála a tála.
Když šly nazítří děti do školy, uviděly na chodníku jen kaluž. A snad jim to ani nebylo líto, protože bylo jaro a na jaře přece nemají námrazy na chodníku co dělat.
Filip Luchesi: Jeden život
Sedím v houpacím křesle na zápraží svého domu, slunce rudé jako krev pozvolna mizí za horizontem a vrhá kolem mě strašidelné stíny. Kolem je ticho, klid a mír. Není to takové to ticho, které si snad pod tímto pojmem představujete, nýbrž ticho přírody, ve kterém slyšíte stovky zvuků – – –. Vnímáte šelest listí na stromech, utichající zpěv ptáků, oznamující příchod noci. Vlnky na jezeře tichounce šplouchají u břehu a já se houpu v křesle s cigaretkou v ruce a vychutnávám si tento idylický pocit, který se mi po všech těch letech stal jediným smyslem života. Jsem už docela starý, většina mých blízkých žije již pouze v mých vzpomínkách. Přemýšlím, jak se to stalo, že tu teď sedím, típám cigaretu a z plných plic vdechuji tu božskou vůni přírody. Vzpomínám na roky, které minuly, vzpomínám na svůj sen z mládí, na který jsem po celý svůj život neměl čas. Až nyní, na sklonku svých dní, kdy jsem zjistil, o čem je život a že v něm už vlastně nic nemám, jsem si na něj vzpomněl a alespoň z části jej uskutečnil.
Zpět do reality. Sedím v zadní lavici v jedné třídě na jedné škole a píšu slohovou práci. Přemýšlím, jak asi bude vypadat můj budoucí život. Odjakživa jsem byl realista, takže si nenalhávám nic o životním blahobytu. Jistě, můj sen je poněkud jiný, veselejší. Život mě ale naučil, že nikdy nic není takové, jaké to je v našich snech, tudíž se pokouším představit si scénář o něco reálnější.
Nacházím se v posluchárně na nějaké vysoké škole. Vedle mě sedí můj nejlepší kamarád a oba se náramně bavíme. Výkladu postaršího profesora o jakémsi Britovi jménem Ethan Pressby , který píše moderní poezii, nevěnujeme v podstatě žádnou pozornost. Nač taky? Nepřipadá nám to jako záležitost, která je naší pozornosti hodna. Máme přece jiné starosti, jako například domluvit se, co podnikneme dnes večer. K čemu je mi znát jméno někoho, kdo mě přece vůbec nezajímá.
Ano. Takto nějak by snad mohl vypadat můj život v následujících několika letech. Nevázaný, plný zábavy. Jenže po čase člověku dojde, že to vlastně vůbec není to, co ho naplňuje pocitem štěstí. Žebříček hodnot se mění po celý život člověka, to mi jistě dáte za pravdu. A proto se rozhodnu zkusit něco nového a využiji jedné z dnes již mnoha možností vycestovat a vyrazím do ciziny rozšířit si obzory.
Již třetím rokem žiji v americkém státě New York. Pracuji... no každopádně jako ďas a docela se nám daří. Říkám nám, protože nežiji sám. Před více než dvěma lety jsem potkal ženu, která mi ukázala, že život má i jiné stránky, a tak jsem se rozhodl zůstat. Proč by taky ne? Dostalo se mi slušné pracovní příležitosti a řekl jsem si, proč bych se vracel, když tady mám dostatek všeho. Peníze, střechu nad hlavou a především lásku.
Další z krásných vizí. Člověk přičichne k penězům, k tomu potká ženu svých snů a rázem se jeho život obrátí naruby. Všechny kamarády nechá za zády, včetně toho nejlepšího, se kterým se před více než třemi lety vydal do Ameriky a který už je dva roky doma a vystudoval školu, kterou jsem já opustil.
„Home sweet home.“ Češtína zlehka pokulhává, ale volně přeloženo by to znamenalo něco jako „všude dobře, doma nejlíp“ ve spojení s „konečně doma.“ Po čtyřech letech strávených v Americe jsem se vrátil domů. Sám. Žena mého srdce přibližně před půl rokem zemřela na jakousi nemoc, o jejíž existenci jsem předtím snad neměl ani potuchy. Psychicky zcela vyčerpán jsem se po urovnání všech nutných záležitostí rozhodl vrátit se domů a snad napsat knihu. O tom, jak vám může docela šťastný život proklouznout mezi prsty jako voda. Život v Americe mě hodně naučil a naprosto mě změnil. Jistě, byl to účel mé cesty, ale takto jsem si její konec nepředstavoval. Doma mě rodina vroucně přivítá, ale v očích všech se skrývá smutek. Společně se najíme, povyprávím, jaká byla cesta, a jdu spát.
V životě se stávají různé věci a různé náhody. Přemýšlím, jestli něco takového bych unesl, kdyby se to doopravdy stalo. Jestli bych svůj žal neutopil v alkoholu a sebe s ním. Bohudík, je to jen výplod mé fantazie a doufám, že to tak i zůstane.
Je mi skoro čtyřicet a žiji sám. Peněz mám docela dost a nežiji si špatně. Živím se jako překladatel. Před pár lety jsem napsal knihu o životě, jak ho vidím já. Naprosto bez úspěchu. Prý to tu už bylo. Na stole přede mnou leží úzký svazek nadepsaný: „E. Pressby – Dying Moon“. Jméno autora je mi nějak povědomé, ale nemůžu si vzpomenout. Pouštím se do překladu. Klepu do klávesnice: „E.Pressby – Umírající luna“.
Toto je snad docela reálná myšlenka. Alespoň v to doufám. Překladatelství si dokážu představit jako mé potencionální zaměstnání. Flexibilní pracovní doba, snad i dostatek peněz a k tomu spousta cestování do cizích zemí.
Táhne mi na padesát, procestoval jsem půl zeměkoule a zjistil, jak lidé žijí v různých částech světa. Udělal jsem si docela ucelený náhled na život a zjistil, že se mám vlastně velmi dobře. Je mi teplo, mám co jíst, mám svobodu. To se o spoustě lidí ani dnes říct nedá. Podle mého názoru se svět opět nachází na pokraji války a já se toho odmítám účastnit. Rozhodl jsem se vrátit do míst, kde jsem byl doopravdy šťastný a že budu hledat klid a mír. Před pár lety jsem dokonce začal kouřit, ani nevím proč, nikdy jsem nekouřil a najednou bum, kouřím jednu za druhou.
Tento scénář se taky nejeví jako příliš veselý, ale chci jednou cítit spojení s přírodou. Žít v klidu, daleko od shonu všedních dní. Sednout si s otevřeným pivem na zápraží domu u jezera obklopeného lesem. Daleko od civilizace, kam už bych jezdil jen nakoupit za ušetřené peníze.
Našel jsem si nádherné místo. Takový domeček u jezera. Uprostřed lesa. Zdá se mi to neuvěřitelné. Toto místo mě uchvátilo svou nadpozemskou krásou. Ano, tady chci zůstat už navždy, řekl jsem si. Teď tu sedím v houpacím křesle a vnímám přírodu kolem sebe a při pohledu na zapadající slunce nostalgicky vzpomínám na své dětství a myslím na to, jak by asi vypadal můj život, kdybych zůstal pěkně doma, ve své malé zemičce a vystudoval univerzitu.
Lenka Čeladníková: Přátelství je jako doušek vína
Přátelství je jako víno. Život bez ochutnání by byl plytký. Avšak když vám ulpí kapka na rtech, nebývá vždy sladká, ale často trpká a nahořklá. Ale kdo by odolal?
V rozpuku svého mládí jsem vešla do dvora. Dvůr byl prostorný, venkovské posezení s vázami květin ho rozdělovalo na dvě poloviny a tvořilo úzkou cestičku vedoucí ke skleněným dveřím s velkou bílou tabulí popsanou šarlatovými písmeny „Vinárna Viva la vida“. Otevřela jsem skleněné dveře dokořán, až zvonek nad nimi oznámil, že host je zde. U pultu stála tlustá servírka, říkalo se jí „paní Osudová“ a zeptala se, kterou sklenici bych ráda. Ukázala mi pult s řadou sklenic bílého a červeného vína.
Vybrala jsem si malou sklenici s tenkou stopkou, cedulka mi říkala jméno „Víno á la Veronicas“ a se sklenicí jsem se posadila ke stolu s trnovým věncem. Ochutnala jsem doušek červené tekutiny. Na první ochutnání jsem cítila sladkou příchuť, po druhém mnou projelo teplo a při třetím doušku se mého jazyka dotkla trpká příchuť. Nasládlost představovala vroucí lásku, věrnost a ochotu naslouchat, teplo dávalo možnost objetí ve zlých časech, takové objetí, které vás vytáhne i z nejhlubší bažiny neštěstí a smutku. A trpkost? Trpkost naznačovala hádky a trápení, bez kterých by mělo víno strohou pachuť cukernatosti a neopravdovosti.
Když jsem polkla čtvrtý doušek plný úsměvů, přišla paní Osudová a nabídla mi velkou sklenici růžového vína s popiskou „á la Marquet“. Sklenici jsem položila vedle nedopité tak, aby se křišťálová skla dotýkala a já se mohla podívat skrze tu růžovou a červenou. Mohla jsem vidět svět veselejší a teplejší než dřív. Zvedla jsem obrovitou kopuli se štíhlou stopkou, přivoněla jsem k hladině, ze které se k mému nosu nesla vůně květinového pylu, medu a ovocného tabáku. Ochutnala jsem, ale jakmile se mých rtů dotkla růžová krůpěj a já zavřela oči, uviděla jsem místnost, ve které jsem ještě nikdy nebyla. Místnost vypadala jako dívčí pokojík. Velká postel trůnila v rohu, vedle ní spousta skříní a naproti poličky se svíčkami, okvětními lístky a knihami hororové beletrie. Seděla jsem uprostřed místnosti na polštáři plném zrnek a naproti mně stála vodní dýmka obklopená mrakem voňavého kouře. Dým se rozptýlil a konečně jsem spatřila ji, mou Markétku. Byla hezčí, než jsem si ji kdy představovala. Z velkých hnědých očí ke mně zářila duše laskavá, citlivá a věrná. Bavily jsme se o banalitách dospívajícího života, protože to vždy bývalo zábavnější než jakékoliv drama s groteskními dialogy. V rukou jsem držela šátek plný slz, protože mi kdosi rozbil srdce jako těžítko. Položila jsem Markétce svou hlavu do klína a vyplakala všechnu zlobu. Otevřela jsem oči.
Opět jsem se octla ve vinárně, z růžového vína zbývalo jen na dně. Paní Osudová vytušila a dolila mi. Vstala jsem a jemně opojeným krokem jsem zamířila k pultu.
Z řady sklenic jsem nemohla odolat vysokému štíhlému poháru s rytými ornamenty bouřlivého moře. Toužila jsem poznat divokost nespoutaných vln a vůni vánku při odlivu. Paní Osudová mi nasypala ještě misku pistácií a řekla, že to prý k životu patří. Vrátila jsem se ke stolu. Chtěla jsem ochutnat oříšky, vtom jsem si všimla, že každá slupka má tvar mužské tváře. Některé byli hladké s očima hodných mladíčků a některé brunátné s dotěrnými plnovousy. Pomyslela jsem si, že na toto mám ještě čas a vrátila jsem se ke kovovému poháru. Kupodivu nebyl chladný, ale teplý jako srdce. V rytmu vln a mořských příšer byl vsazen nápis „La grande Veronique“. Nápoj byl černý jako saze a vůně slibovala vzrušení, bujaré večírky a nekonečné hodiny tance a zpěvu. Kdo říká, že by tento nápoj nebyl pro něj, neví, o co přichází. Nemyslíte? Jakmile jsem nápoj polkla, uslyšela jsem taneční hudbu a celým mým tělem, až do konečků prstů, se rozlila touha protančit celou noc a prospat celý den.
O stůl cinkl talíř. Paní Osudová mi donesla několik balíčků brambůrků. Vybrala jsem si jeden s iniciály OA. Jakmile jsem snědla první brambůrek, věděla jsem, že to není nic pro mě. Byly česnekové a já česnek nerada. Osudová mi balíček ráda vyměnila za jiný se třemi písmeny GJB. Brambůrky byly octové. Mnoho lidí octové brambůrky nesnese, ale mně chutnaly. Až teď jsem si všimla, že nad pultem stály poličky s mnoha balíčky lupínků, brambůrků, sýrů a oříšků. Každé balení mělo jinou popisku a jinou příchuť. Záleželo jen na vás, který si vyberete.
Paní Osudová si všimla mého udiveného výrazu, vzala mě za ruku a odvedla za pult, po schodech dolů. Došly jsme ke dřevěným dveřím s bronzovým kováním. Otevřela a já poprvé uviděla sklípek plný nekonečných řad lahví a sudů s popiskami á la Terez, á la René, á la Denis atd.
Vrátila jsem se ke stolu a začala přemýšlet. Každý musí mít takovou vinárnu, cukrárnu, čajovnu nebo bar, který mu nabídne nekonečné množství přátelství a nepřeberně mnoho balíčků se známostmi a láskami. Každý touží po ochutnávání neznámých přátelství v lesklých skleničkách. Kým bychom byli bez přátel, rodiny, bez známých lidí? Byli bychom možná jen ochmatanými sklenicemi, ze kterých nikdy nikdo nebude pít.
Adéla Vykydalová: Puškinovo sbohem (Fiktivní interview. Rozhovor autora a jeho literárního hrdiny)
Ukázka písemné práce žákyně Adély Vykydalové ze třídy 4. BP (školní rok 2008/2009)
A.S.P.: Jsem překvapen. Jsem udiven, milý pane Oněgine, ale spíše mnou nežli vámi, spíše svými zmatenými pocity, ačkoli váš vyhaslý pohled mne udivuje ještě více… Povězte, copak jste se netěšil na naši schůzku? Copak jste spal klidný jako dítě, zatímco já oka nezamhouřil? Copak jste neumíral touhou mne uvidět a současně nikdy nespatřit, jako já vás?
E.O.: Jsem šťasten, že jsme se setkali tváří v tvář, můj stvořiteli, a mé pocity jsou od těch vašich téměř k nerozeznání; ale cožpak na všechny své otázky nedokážete odpovědět sám? Jsem vaším obrazem, ctěný Puškine, až mne to děsí. Já trpím za vás, já konám to, co jste vy neuskutečnil pro svou lenost či zbabělost, já pykám za vaše činy. Proto vy dobře víte, že toto setkání mne těší a zároveň rmoutí…
A.S.P.: A vy se mi divíte? Chtěl jsem nahlédnout na svůj život, chtěl jsem alespoň zčásti předat své břímě někomu jinému, chtěl jsem zapomenout - to se mi však nepovedlo, jak vidíte. Ale díky vám jsem přišel na kloub tolika záhadám. A tímto vám objasňuji, proč jsem vás stvořil, nad čímž jste ostatně dumal více, než je zdrávo, nemám pravdu?
E.O.: Naprostou. A jsem rád, že jsem vám byl užitečný.
A.S.P.: Jsem vám vděčen. A jako důkaz přijměte mou výzvu k partii vámi tolik milovaného whistu.
E.O.: Nezlobte se, drahý pane, nemám chuť na tento druh zábavy. Já, Evžen Oněgin, lev salónů, vždy elegantně oděn a pečlivě upraven, hýřící noblesou, vtipem a šarmem, svůdce dam a lichotník, již třetí týden nevyšel jsem z domu a dokonce jsem začal čísti. Jde to se mnou z kopce! A la femme fait tourner la tête! [franc.: alafam fe turne latêt]
A.S.P.: Ale to je obdivuhodné, když si připomenu vaši nechuť k literatuře… Copak jste přečetl za poslední čas?
E.O.: Poezii - nebyl jsem oslněn. A v cestopisných dílech jsem byl zděšen. A víte proč, Puškine? Víte vy vůbec proč? Uhranula mne kavkazská krajina stejně jako vás. Ach, jsem jako vaše horší dvojče, jako zničená půlka skládanky, jako opadaná polovina vzácné orchideje, jsem ďáblem ve vašem andělském těle, jsem poškozená část hlavolamu, bez níž je celé řešení ztraceno. Jak mohu být šťasten?
A.S.P.: Ale co vás nemá, příteli můj? Nejste o nic horší než já. Udělal jsem z vás kopii. Já jsem ty a ty jsi já. Avšak oceňuji vaše odhodlání číst. Co máte nejraději? Podělte se se mnou o skvosty vaší sbírky.
E.O.: Těžko říci, vážený spisovateli. Já nikdy nesdílel váš zájem o knihy, alespoň jedna odlišnost, omluvte mé trpké pousmání. Ale přece jen něco vyplulo na povrch mé paměti. Avšak to zůstane jen mou vzpomínkou.
A.S.P.: Jsem jako vaše matka, Oněgine, a každá matka dříve nebo později odhalí tajemství svého dítěte. Tak tedy?
E.O.: Každá matka by poznala, že se jedná o milostné psaní.
A.S.P.: Milostné psaní? Dopis od Taťány, nemám pravdu?
E.O.: Tolikrát jsem jej chtěl proměnit v popel, tolikrát jsem jej trhal a lepil, tolikrát jej četl. Snad tisíckrát. A nyní už je pozdě. Znám jeho obsah zpaměti. Vidím její parafínovou tvář, oříškové oči, chvějící se rty, vidím ji celou, a to v popel neproměním. Ptám se vás, proč jste mi seslal do cesty Taťánu? Mně, muži, který si ji se svou povahou zaslouží jako vrah milost?
A.S.P.: Protože každý muž má potíž se ženami. A co je žalář proti nešťastné lásce? To vás alespoň nejmenovali králem paroháčů. Když Natálie, má žena, zničila i ten poslední kousek mého štěstí, chtěl jsem, aby ani vy jste nebyl šťasten, aby i vy jste trpěl. Chápejte, jsem jen obyčejný muž, ne Bůh. (Pozn.: záměrně neopraveno na „abyste“)
E.O.: Je to jasné! Jako bych se probudil ze sna! To vy se máte utkat o ženu! Je tomu tak?
A.S.P.: Doufal jsem, že na tohle se mne nikdy nikdo nebude ptát, ale co už nyní nadělám? Ach, málem bych zapomněl! Jsem to ale špatný hostitel. Nenabídl jsem vám žádné občerstvení. Mám zde pravý anglický čaj či výtečná vína z archivů… nebo je libo něco ostřejšího?
E.O.: Prosím o nějaký alkohol. Potřebuji utlumit bolest!
A.S.P.: Jste snad nemocen?
E.O.: Nejedná se o nic vážného. I když bolest ducha je někdy mnohem horší než všechny bolesti těla. Jistě mi rozumíte. Neodbíhejte ale od tématu, prosím.
A.S.P.: Odpusťte. Snažil jsem se zapomenout. Je totiž možné, že prožívám poslední chvíle svého života. Bohužel, slyšíte dobře, Evžene. Vyzval jsem na souboj svůdce své ženy, mého soka, a vím jistě, že mne čeká stejný osud jako Lenského. Prozradil mi to sen z dnešní noci.
E.O.: Ale sny nic neznamenají. Nesmíte mít strach. Půjdu do boje za vás.
A.S.P.: Vyloučeno! Nikdy! Nemohl bych se sám sobě podívat do očí, a to je ten nejhorší trest. A pak - vždyť vy nejste, Evžene, to jen mou myslí plynou vaše slova!
E.O.: Jsem bláhový. Bojíte se smrti?
A.S.P.: Nikoliv. Budu odcházet s klidnou duší, neboť díky tobě zůstanu věčný. Ale dost těchto poraženeckých řečí. Pozvedni svou číši a připij na náš život a mou smrt.
Až do dna, Evžene! - Nějak jsi oněměl, Oněgine?
Až do dna, Alexandře! - Až za hrob, Puškine!
nahoru
