Baroko je vedle gotiky  nejtypičtějším stavebním slohem českých zemí, přičemž právě české baroko přispělo do pokladnice světové architektury největším dílem.

Stavební typy
Hlavními zadavateli všech staveb v českých zemích po celé 17. a 18. století byly katolická církev a česká šlechta. Obě tyto skupiny přitom očekávali od barokního stavitelství především dvě věci – impozantní reprezentaci svého privilegovaného stavu a vytvoření plně funkčního a pohodlného zázemí pro svůj všestranný život. Logickým podnětem k obrovskému rozvoji stavitelství byla i obnova třicetiletou válkou (1618-1648) zubožených českých zemí. Při této poválečné obnově se proto neopravují a nestaví jen šlechtické paláce, zámky a kostely, ale po husitských válkách vlastně poprvé i kláštery a moderní školní budovy. Vedle vznešených chrámů a poutních kostelů tak vyrůstají i rozsáhlé jezuitské koleje. Nezanedbatelným stavebníkem však byli v českých zemích i měšťané a sama města – zatímco majetek jednotlivých měšťanů reprezentovaly honosné fasády jejich domů, dávala města své bohatství na odiv ve výstavném provedení kašen a nejrůznějších sloupů. Svůj styl však vtisklo baroko i stavbám na venkově, kde se setkáváme jak s lidovou variantou baroka, tak především s množstvím nejrůznějších kapliček a božích muk – se stavbičkami tak typickými pro lidovou zbožnost Čechů a Moravanů.

Charakteristické znaky barokního slohu
Půdorys je hned prvním a zcela nezaměnitelným znakem baroka. Stěny chrámů už nestojí jako u předcházejících slohů (především  u renesance, ale v zásadě i u gotiky) v pravoúhlých tvarech, ale vyrůstají na složitých dynamicky rozvlněných půdorysech. Zámky a paláce pak definitivně ztrácí podobu opevněných sídel a velkoryse se otvírají do rozlehlých zahrad a parků. Vlastně poprvé proto věnují architekti velkou pozornost zasazení stavby do krajiny, v níž se stává dominantním a centrálním bodem.
Barokní fasády – v drtivé většině kryté omítkou – slouží opět ke zdůraznění významu budovy. K impozantnosti fasády přispívá především systematické uplatňování tzv. vysokého řádu – tj. pilastrů, sloupů a polosloupů vedoucích přes několik podlaží. Fasády jsou tímto způsobem přísně symetricky členěné a své harmonické uspořádání pak ještě často podtrhují barevným odlišením jednotlivých ploch. Při převážném užívání omítek k povrchovým úpravám staveb, se kámen uplatňuje takřka výlučně jen při výrobě ostění oken (nejsou-li ovšem tvořena také omítkou) a především portálů. Ty svou zdobností a velkorysostí přitom opět podtrhují význam stavby a jejího vlastníka. Vznešenost portálů a bran pak jen podtrhují prostorově velmi náročná (většinou dvojramenná) schodiště využívající jak sochařské, tak malířské výzdoby (fresky, plátna). Specifickým prvkem barokních fasád je neobyčejně rozsáhlé užití sochařské výzdoby – ať již jde o celé řady skulptur či bust na římsách a balustrádách staveb nebo o sochy umístěné v nikách.
Střechy – na rozdíl od dřívějších slohů – dodávají barokním stavbám zcela jedinečný vzhled. Nejtypičtější je tzv. mansardová střecha. Nejčastější krytinou (snad s výjimkou zvláště výstavných kostelů a paláců) však byl, oproti dnešnímu stavu, dřevěný šindel, který ale postupem času vystřídala mnohem trvanlivější pálená taška. Svůj účel plnila a dodnes plní i měď, kterou se pokrývaly především cibulovité střechy kostelních věží a vůbec složité střešní konstrukce.
Vnitřní prostory musely svou velkorysostí odpovídat vnějšímu rázu stavby. Chrámové lodě jsou proto zaklenuty mohutnými klenbami, nad nimiž se mnohdy pnou velkorysé kopule. Klenby a kopule pak zdobí buď štukové kartuše s freskovou výmalbou nebo – pro české země charakteristická – tzv. česká placka skýtající malířům veškerý prostor celé klenby, který je pak naplněn iluzorní architekturou či přímými průhledy do nebes.   Zatímco nádhera chrámů povznášela lid a sloužila k větší slávě Boží, nabízely paláce a zámky, ale i budovy klášterů a školských budov, svým vlastníkům rozlehlé sály kryté jak rovnými, tak částečně klenutými stropy. Umístění těchto prostor v centru stavby pak umožňuje nezřídka neobyčejný výhled do krajiny, čímž je celkový architektonický plán doveden od svého půdorysu až k výzdobě interiéru doveden k dokonalému, harmonickému a impozantnímu výsledku.

Příklady památek: