Gotika je plynulým pokračováním románského slohu, rozvíjí konstrukce, ke kterým dospěl předcházející architektonický vývoj, dosahuje však mnohem impozantnějších rozměrů, což jí umožnilo zvládnutí složitých klenebních technik, především umění tzv. žebrového klenebního systému, který přenášel tíhu stavby do pavučiny bočních statických opěr. Na rozdíl od románského slohu se ovšem začíná prosazovat ve velké míře i světská architektura a to jak ve službách šlechty, tak měšťanstva. Gotiku v Čechách a na Moravě datujeme od roku 1230 až do roku 1526 a dělíme ji do tří období:
    1. raná – přemyslovská – gotika: 1230 – 1306;
    2. vrcholná – lucemburská – gotika: 1306 – 1437;
    3. pozdní – jagellonská – gotika: 1437 – 1526.

Nejvýraznějším stavebníkem byla i v gotice církev. Církevní stavitelství přitom navazovalo na románské tradice, a to především ve výstavbě kostelů s obdélníkovým půdorysem (návaznost na tribunové kostely) a bazilik, které se ovšem v gotice proměňují v impozantní katedrály (přičemž rotundy jako stavební typ naopak vlastně zcela vymizely). V zásadě novým typem církevních staveb se stal klášter, který začal v období gotiky sloužit nejen jako příbytek mnichů nejrůznějších řádů, ale i jako hospodářské, ba politické, centrum svého blízkého i dalekého okolí.
Jako kostel označujeme menší církevní stavbu sloužící k bohoslužbám. Tento účel je příčinou jeho specifického uspořádání, které se v zásadě ustálilo právě v gotice. Kostely se stavěly jak ve městech, tak na venkově. Na venkově jde přitom většinou o menší stavby s malým nejčastěji okrouhlým (popř. obdélníkovým) presbyteriem, které bylo zaklenuto jednoduchou žebrovou klenbou. Městské kostely se ve vrcholném středověku rozrůstají do velkorysých chrámů, které buď napodobují uspořádání biskupských sídelních kostelů (tzv. katedrál), popř. využívají ve vrcholné a pozdní gotice módního halového (či sálového) typu kostela charakteristického stejnou výškou všech lodí.
Jako zcela specifický stavební typ se v gotice vyvíjejí kláštery. Klášter byla uzavřená skupina budov sloužící jako obydlí a působiště řeholních řádů, mužských, či ženských. Jeho nejvýstavnějším objektem byl klášterní kostel, k němuž přiléhala křížová chodba s okny zdobenými kružbou, tedy tzv. ambit (mohl být ovšem i otevřený, tj. jako řada přízemních arkád). Arkády (resp. ambit) obklopovaly rajský dvůr, což bylo čtvercové či obdélníkové uzavřené prostranství, v jehož středu bývala studna. S křížovou chodbou byly spojeny obytné budovy pro mnichy. Významnými místy v klášteře byly kapitolní síň, která sloužila jako poradní prostor řádových představitelů s pulpitem (stolek se šikmou deskou k psaní nebo čtení), dále pak refektář (tj. klášterní jídelna) a dormitář (tj. společná ložnice). Součástí kláštera byly i hospodářské budovy, špitály a zahrady k pěstování zeleniny, léčivých bylin apod.
Dodnes nejcharakterističtější gotickou stavbou, jež je takřka jejím synonymem, je katedrála. Přestože slovo „katedrála“ je označením pro sídelní biskupský kostel, stalo se po staletích spíše označením určitého typu kostela, který je charakteristický několika loděmi s věncem kaplí, chórem a složitým vnějším opěrným systémem. Nad jejím vchodem pak vchodem bývá většinou rozetové okno vévodící nad zdobným ústupkovitým portálem.
Ačkoli jsou tyto církevní stavby symbolem gotiky vůbec, nedovedeme od této epochy odmyslet i světské stavby – především pak tvrze a hrady. Tvrz je menší opevněné sídlo drobnější šlechty (rytířstva). Do dnešních dnů se jich dochovalo velmi málo, poněvadž byly bořeny již ve středověku mocnými pány a vladaři, kteří jejich úkol hájit a bránit určité území předávali velkolepým a rozsáhlým královským či panským hradům. Hrad ovšem nebyl jen vojenskou pevností chránící široké okolí, ale i sídlem panovníka či šlechty, který proto skýtal vedle prostoru k ubytování vojenské posádky a jejích zásob i výstavné síně a zdobné hradní kaple. První hrady vycházely ještě z románského slohu – tzv. donjon. Šlo o okrouhlou věž otočenou vůči bráně ostrým břitem a oddělenou příkopem s hradbami. Zatímco tedy raně gotické hrady byly spíš samostatné pevnosti o jedné či několika málo budovách, jsou vrcholně gotické hrady rozsáhlé systémy opevnění s mnoha věžemi a nádvořími. Věže, zpevňující a chránící systém hradeb byly přitom buď uzavřenými (kulatými či čtverhrannými) nebo zevnitř otevřenými stavbami.
Panská sídla ovšem nebyla jediným případem světského stavitelství. Naopak, gotika je prvním obdobím (samozřejmě po antice), ve kterém se mohutně rozvíjí výstavba měst a kamenných měšťanských domů. Města vznikala v podhradí živelně a bez plánu. Z tohoto důvodu mají také nepravidelný půdorys a křivolaké uličky. Později od 13. století byla ovšem výstavba měst již  i plánována. Takovéto města pak mají pravoúhlou síť ulic s náměstím, které má většinou čtvercový nebo obdélníkový tvar. V gotice vznikají na rozdíl od románského období již takřka výlučně jen kamenné měšťanské domy. Dispozice obytného domu byla řešena tak, aby byl prostor domu přístupný z ulice vjezdem, z nějž bylo možné pokračovat schodištěm do dalších pater domu, nebo vejít do tzv. mazhauzu, který sloužil jako dílna, obchod i výčep. Vlastní obydlí bylo vždy až v dalších patrech domu, přičemž v podkroví bydlelo služebnictvo. Do tmavého středního traktu byla situována tzv. černá kuchyně s otevřeným ohništěm. Nejvýstavnějšími městskými budovami byly ovšem radnice reprezentující městskou samosprávu a bohatství města. Mezi další významné budovy ovšem patřily zpravidla i masné krámy či solnice.
Svými výrazovými prostředky navazuje gotika na románské tradice – je však mnohem velkolepější a zdobnější. Stavebním materiálem byl i nadále především kámen spojovaný maltou jak do mohutných hradebních zdí, tak do štíhlých a elegantních chrámových sloupů. Kromě zdobných prvků bylo gotické zdivo v zásadě vždy zevnitř omítnuté a dále pak pokryté malbami s figurálním či rostlinným dekorem. Barevnost gotických interiérů se však do dnešních dnů takřka nikde nedochovala.
Nejvýraznějším a charakteristickým rysem gotiky je lomený oblouk, z něhož vychází i křížová klenba, která se postupně komplikovala až do bizardních a velmi zdobných konstrukcí. Tíhu mohutných, avšak zároveň vždy elegantních a lehce působících, kleneb nesl důmyslný opěrný systém, který je i dodnes nejvýraznějším prvkem exteriéru církevních staveb. Opěrný systém však nezůstal jen u své funkce, ale byl zdoben množstvím okras – např. tzv. fiálami, kraby apod. Zvláštností gotických staveb jsou tzv. chrliče, tedy vlastně vývody střešních rýn chrlící dešťovou vodu na zem v dostatečné vzdálenosti od stěn (zamezuje se tak jejich promáčení).
Interiér gotických staveb je, narozdíl od temné románské stísněnosti a ponurosti, prozářen světlem, které do něj vpouští velkorysá lomená okna zdobená kružbou. Specifickým okenním typem je pak tzv. rozeta, která se sice objevovala už v románském slohu, avšak teprve v gotice dosáhla jako nejvýraznější prvek průčelí chrámů a katedrál své dokonalosti. Interiéry chrámů byly (pokud to dovoloval dostatek prostředků) pokryty freskami, jež znázorňovaly nejrůznější biblické oddíly. Tyto fresky kryly často stropy i stěny staveb – představa „čisté a střídmé gotiky“ je tedy spíše romantickou iluzí 19. století, mimo jiné způsobenou i tím, že se těchto fresek kvůli všem pozdějším přestavbám dochovalo velmi málo. Do nejrozmanitějším tvarů se rozvinuly i gotické sloupy, polosloupy (tzv. pilastry), konzoly a hlavice. Ke zdobným gotickým prvkům patří i v gotice nadále portály. Ty mají plastické rámování, vyvinuly se z románských tzv. ústupkovitých portálů, a stejně jako okna mají zalomenou archivoltu (tj. plasticky zdůrazněné čelo stavebního oblouku). Gotická zdobnost se ovšem zapsala i do městské architektury – především pak utvářela podobu štítů měšťanských domů. I těch z těch se ovšem kvůli renesančním a barokním přestavbám nedochovalo takřka nic.

Příklady památek: