Celé 19. století nepřineslo v podstatě žádný nový originální architektonický sloh. Znamením této doby byl tzv. historismus, tj. snaha využívat starší stavební styly, popř. jejich části a vytvářet z nich nové celky. Tímto postupem však zároveň vznikal v architektuře stále větší rozpor – staré evropské slohy vznikly ve své době a měly plnit své dobové úkoly, k plnění nových úkolů stále rychleji se modernizující společnosti však již dostačovat nemohly. Velmi často jsme proto v historizující architektuře v rozporu mezi vnější vizáží stavby a jejím vnitřním účelem. Po celé 19. století – až do nástupu secese – se vedle sebe budují stavby v podstatě ve všech starších evropských stylech, které podle nich nesou i svá pojmenování. Mluvíme proto o novorománském stylu, novogotice, novorenesanci, novobaroku či o novorokoku. Úplným vyvrcholením tohoto „vykrádání“ klasických vzorů je pak eklekticismus, tj. využívání prvků z několika stylů najednou.
Prvním vpravdě historizujícím slohem byla novogotika. Její nástup je spojen s tzv. romantismem – tedy uměleckým hnutím 1. poloviny 19. století, které ovládlo nejprve literaturu a pak i ostatní umělecké druhy. Jeho jméno souvisí se slovem román, jímž se označovalo vypravování v románském jazyku, plné rytířských dobrodružství, fantastických zápletek a nespoutané vášnivosti. Podle těchto rysů původního románu nazvali ještě pozdně osvícenští kritikové nové hnutí posměšně romantismem. V architektuře romantismus vyvolal zájem o středověké stavby a tedy především gotické. Na Moravě se však tento romantický či romantizující zájem o gotiku udržel mnohem déle a ovlivňoval stavební ruch v podstatě až do 1. světové války. Snad nejlépe se novogotika snášela s přestavbami či novostavbami kostelů a katedrál, popř. hradů. Zde totiž nevyvstával jinak tak palčivý rozpor formy a obsahu. Při úpravě chrámových interiérů „rytířských síní“ navíc přímo plnila společenskou zakázku vzbuzovat dojem starobylosti, navozovat atmosféru rytířských ctností a staré řeholní prostoty. Zcela specifickou skupinu tvoří v rámci tohoto stylu cihlové novogotické stavby čerpající ze stylu severské německé gotiky (tzv. backsteingothik). Často se přitom jedná o kostely a domy německých evangelíků, kteří tímto ryze německým stylem dávali najevo svou odlišnost od českého katolického prostředí.
Prvotní oblibu gotiky vystřídal brzy zájem o novobaroko a novorenesanci. Novorenesanční sloh byl navíc přímo ideologicky spojen s velkým rozmachem stavebního podnikání v tzv. zakladatelském období kapitalismu (jemuž padaly za své dosavadní hradby měst) a s estetickým názorem, že novorenesance jako sloh měšťanstva může umělecky i prakticky splnit požadavky moderní architektury. Novorenesance tak představovala v očích stále sebevědomější buržoasie ideální formu k reprezentaci jejich bohatství, ale i národních a společenských zájmů. Za dosažením velkoleposti byla proto novorenesance často kombinována s novobarokem – zvláště při výstavbě honosných radnic, městských koncertních a tanečních síní či škol. „Čisté“ novobaroko se uplatňovalo spíše u církevnících budov, při novostavbách kaplí (v očích českých vlastenců totiž symbolizovalo období „barokního temna“) a menších kostelů, kde mu ovšem byl konkurentem styl novorománský.
V poslední čtvrtině 19. století (ale na Moravě i před 1. světovou válkou) byl nejčastěji využívaným stavebním postupem eklekticismus – jeho více či méně volná spojení nejrůznějších prvků ze všech starších stylů doslova zaplavovaly města tzv. palácovými činžáky, pod jejichž nánosy honosných fasád mizely mnohdy originální tváře barokních a renesančních domů (spojovaných navíc často do větších celků či vyhnaných o jedno patro výše). Historizující eklekticismus se ovšem využíval mnohdy i při novostavbách ryze moderních budov, např. nádraží – zde snad kontrastuje spor účelu a formy nejvíce.
Zcela specifickým stavebním stylem byly formy čerpající z mimoevropských tradic, např. tzv. maurský, či byzantský styl. Těchto vzorů se ujímali především židovské obce, jimž umožňoval odlišit jejich nové – a často výstavní – synagogy od všech ostatních náboženských budov. V tomto smyslu uzavírají historismus na Moravě až ve 20. a 30. letech stavby pravoslavných kostelů, které z náboženských důvodů záměrně napodobují své východoevropské (ruské) vzory.
Neustálé opakování principů a prvků starších stavebních slohů zavedlo ovšem architekturu nakonec do slepé uličky. Mladá generace umělců již nechtěla dále jen omílat staré a „osvědčené“ vzory a chtěla zároveň naplnit touhu po novém univerzálním stylu, který by spojil všechna umělecká odvětví. Takovýmto východiskem se stala na přelomu 19. a 20. století secese, když i ona sama řeší problémy moderní architektury jen napůl. Často totiž přerostla jen její pouhá dekorativnost skutečně nové architektonické uspořádání prostoru, jaké později zvládla až evropská moderna.
V českém prostředí byla secese přijímána nejprve s rezervou – pro mnohé vlastence znamenala jen nepřijatelný německý import. O to významnější a překvapivější je využití secese v ryze českém Prostějově k reprezentaci vlasteneckého cítění tohoto města.
Zcela jedinečným způsobem zpracovává secese již monumentální architektonické prvky – štíty budov (tympanony) a věže. K jejím výrazovým prostředkům však patří především dekorativní štuková výzdoba fasád (např. secesní zpracování pilastrů a maskarónů), mnohdy doplněná malbou nebo ornamentální či figurální mozaikou (vycházející často z místních tradic). Jedinečným způsobem využila secese ale např. i kování, které našlo své uplatnění jak v interiérech – např. zábradlí, tak exteriérech – mříže apod. K oblíbeným secesním technikám patřila ovšem také vitráž, ať již šlo o vitrážová okna, či o předměty uměleckého řemesla (lampy, svítidla).
V Olomouckém kraji je bezesporu „mekkou“ secese Prostějov. Toto město se totiž může pochlubit hned třemi vynikajícími secesními stavbami: novou radnicí, Národním domem a vilami bratří Kovaříků, která je z nich co do uspořádání prostoru dílem nejmodernějším. Zvláště cennou skutečností je, že se nám dochovaly takřka bez porušení i originální secesní interiéry Národního domu i radnice a částečně i vil bří Kovaříků. Toto štěstí bohužel neměl další moravský secesní skvost – olomoucká Vila Primavesi, jejíž vnitřní vybavení bylo vzácnou kolekcí děl takových mistrů jakými byli sochař Anton Hanak či Gustav Klimt.