Na rozdíl od gotiky a pozdějšího baroka nepatří renesance v Čechách a na Moravě k dominantním slohům. Příčinou jejího relativně malého uplatnění byl rozpolcený politický vývoj v českém království v 15. a 16. století. Husitské války hospodářsky rozvrátily zemi a podkopaly všeobecnou královskou autoritu natolik, že po celé 15. století nebylo u nás výraznějšího investora, který by využil nový evropský stavební sloh k naplnění svých stavebních záměrů. I katolická církev se po husitských válkách (často ne zcela úspěšně) snažila především dostavět před válkami započaté gotické stavby a již z tohoto důvodu neměla příliš zájem o nový, byť italský, a tudíž i „katolický“ sloh. Církev se spíše konzervativně držela gotiky jako jistého symbolu své předhusitské tradice a moci a renesanci dala při dostavbách velkých gotických kostelů prostor nanejvýš jen v drobné vnější a vnitřní architektuře. Renesance se tak v českých zemích paradoxně chopili především nekatolíci (zvláště Jednota bratrská, např. modlitebna v Lipníku nad Bečvou), kterým nový sloh umožnil opustit českou „oficiální“ katolickou gotiku. Teprve v průběhu 16. století se mezi hlavní investory vrací i panovník a jeho dvůr. Nejvýznamnějšími renesančními stavebníky však byla šlechta (paláce, zámky) a také měšťanstvo (měšťanské domy a radnice). Protože se však do našich zemí, tím více na Moravu, dostávala renesance zprostředkovaně přes sousední země a s více než stoletým zpožděním, nelze u nás hovořit o postupném vývoji od renesance rané k pozdní. Naopak jednotlivé prvky a postupy se u nás mísí v závislosti na zahraničních předlohách. Svůj vliv na podobu české a moravské renesance však mělo – ve srovnání se slunnou Itálií – i chladnější klima, které nutilo architekty uzavírat stavby dovnitř a chránit jejich obyvatele před dlouhotrvající zimou. Manýrismus, tedy poslední fáze renesance, se v našich zemích projevil až zhruba mezi léty 1600 až 1620, přičemž jeho projevy se již výrazně mísí s nastupujícím raným barokem.
Renesanční smysl pro harmonii, vyváženost a klid určuje celý ráz renesanční stavby, počínaje již jejím pravidelným, pravoúhlým, namnoze čtvercovým půdorysem. Základním stavebním materiálem (na rozdíl od gotiky) je však pálená cihla – zděné plochy pak kryje takřka vždy zdobená omítka.
Renesanční fasády tvořené plochou omítky využívají jako nejčastější způsob výzdoby tzv. sgrafity, tj. nejrůznější geometrické, rostlinné, ale i figurální obrazy proškrabávané do dvou vrstev různobarevné omítky. Nejčastější a nejoblíbenější renesančních výzdobou renesančních fasád jsou přitom tzv. psaníčka. Fasády renesančních staveb však spolu se zdobnými sgrafity vytváří i ostění oken a kamenné portály. Na rozdíl od gotiky a pozdějšího baroka je pro renesanci typické především rovné obdélníkové okno, často s náročně zdobeným ostěním. Portály měly kromě své technické funkce veřejí hlavně reprezentovat majitele budovy, do níž se portálem vcházelo, a proto patří často k tomu nejzdobnějšímu, co na renesančních stavbách najdeme. Vedle oken a portálů jsou to však především arkádové ochozy a loggie, co se stalo takřka symbolem celého renesančního stavitelství. Přestože se tento architektonický prvek hodí spíše do teplejšího středomoří, patří k renesanci natolik, že se i v našich zemích uplatnil takřka  bez výjimky. Štíhlé sloupy arkád zpevněné navzájem železnými tyčemi nesou složitý klenební systém, který vytváří v každém patře otevřenou chodbu spojující jednotlivé místnosti budovy. Nejčastěji jsou proto tyto arkády také situovány do nádvoří. Loggie, stejně jako portály, reprezentují svého vlastníka, a patří proto k velmi zdobným prvkům renesanční architektury – občas však slouží loggie i jako triumfální schodiště. Vedle sloupů a polosloupů respektujících klasické antické řády (dórský, iónský, korintský či toskánský) zdobí arkády a loggie elegantní balustrády či masivní kamenná zábradlí s nízkými reliéfy. Nízký reliéf pokrývá většinou i reprezentativní (mnohdy nárožní) arkýře. K typickým znakům renesance však náleží i lunetové (často opět sgrafity zdobené) štíty užívané jak na panských sídlech, tak na měšťanských domech či kostelech.
Střechy renesančních staveb jsou sedlové a narozdíl o pozdějšího baroka nejsou považovány za klíčový architektonický prvek – často jsou spíše „zakrývány“ výraznými římsami, pravoúhlými atikami či nejrůznějšími štíty. Nejčastější krytinou (oproti dnešnímu stavu) byl dřevěný šindel, vzácněji pálená taška. Jako krytiny se využívalo i mědi, avšak pouze na složité střešní konstrukce, popř. chrliče apod.
Vnitřní prostory byly přepínány jak klenbami, tak trámovými stropy. Zatímco pozdní renesance dává přednost klenutým stropům s bohatou štukovou výzdobou, vrcholná renesance si libuje spíše v rovných a bohatě zdobených dřevěných stropech – ať již jde o prostší malované trámové stropy nebo o nákladné stropy kazetové, jež dokonale korespondují s nástěnnými freskami (obvykle s ornamentálními a rostlinnými motivy) pokrývajícími části stěn reprezentativních pokojů.

Příklady památek: