Rokoko je reakcí na baroko, přesněji řečeno snahou nahradit jeho monumentálnost a okázalou reprezentativnost intimnější náladou pohodlného soukromí, zjemnělostí, ba až erotičností. Z tohoto důvodu se rokoko uplatnilo především v interiérech, což platí především právě pro Moravu. Rokokové úpravy interiérů měly velmi široký rozsah, nevtiskly podobu jen světským (aristokratickým) salónům, ale i chrámovým kaplím či oltářům – rokoko tak často nalezneme v chrámech i šlechtických sídlech. Typickým znakem rokoka je tzv. rokaj, tj. ozdobný prvek napodobující tvar mořské mušle řasami. Tuto rokokovou dekoraci nalezneme takřka všude – jak na nábytku nebo porcelánu (právě rokoko je obdobím, ve kterém se v Evropě s výrobou porcelánu vůbec začíná), tak i na varhanních skříních či na rámech oltářních obrazů. Rokový dekor a cit pro jemnost tvarů vtiskl svou tvář i nástěnné malbě. Fresková výmalba chrámových kleneb a kupolí je však přitom vlastně i labutí písní českého freskařství. V prostoru panských sídel se pak rokoko projevovalo nejčastěji vynikající štukatérskou výzdobou – impozantní monumentalitu baroka zde ovšem střídá přívětivá nálada laskavého pohostinství aristokratického hostitele. S touto náladou pak souvisí i výzdoba a ráz nábytku – vždyť je to právě rokoko, které zrodilo do dnešních dnů užívané typy nábytku: pohovky, křesla, křesla na kolečkách, různá sofátka, podnožky, květinové stolky, elegantní jídelní stoly apod.
Rokoko ovšem nebylo jedinou reakcí na baroko. Skutečnou reakcí či „otočením o 180 stupňů“ byl klasicismus. Vše co bylo pro baroko zásadní a typické, klasicismus odmítl. Místo dynamiky klid, místo oblých tvarů rovné linie, místo pompéznosti vznešená noblesa, místo překypujících barev chladná střídmost. Klasicismus je přitom prvním projevem historismu – napodobuje totiž záměrně starší architektonický styl, tj. klasickou řeckou a římskou architekturu. Zvláštním případem klasicismu je pak empír. Empír sdílí s klasicismem všechny základní rysy, je však okázalejší – smyslem jeho vzniku bylo totiž reprezentovat „nového pána a vládce Evropy“, imperátora (francouzsky „empire“ = impérium, odtud empír) Napoleona Bonaparta. Klasicismus a empír jsou ovšem přitom stále slohem především aristokratickým. Hlavními odběrateli byla totiž stále šlechta a církev. Na Moravě ovšem církev odolávala vlivům klasicismu, neboť pro ni ztělesňoval reformní snahy konce 18. století, ba revoluční hrozby. Církev se proto držela dále především barokních a rokokových vzorů. V sakrální architektuře se tak klasicismus objevuje jen v menší architektuře, především v soukromých kaplích či hrobkách, jejichž objednatelem nebyla církev, ale šlechtic. Klasicistní architektura – taktéž jakožto reakce na baroko – se proto vyvíjí a rozvíjí ve stejné době jako rokoko, a proto můžeme tyto styly potkat často (ať se to zdá na zvláštní) na jednom místě současně. Mnohé klasicistní zámky tak obsahují rokové interiéry (často ovšem doplněné na počátku 19. století i o módní empírový nábytek). Hluboce se klasicismus ovšem zapsal do zahradní architektury. Dekorativní a geometricky upravené barokní zahrady tzv. francouzského typu nahrazují volnou přírodu napodobující „anglické parky“ s množstvím drobnějších staveb, pavilónů a kolonád zasazených do umě vytvořené „volné krajiny“. Na druhou stranu je klasicismus i prvním stavebním stylem, v němž se začínají objevovat první stavby sloužící  k veřejnému shromažďování – takovýmito prvními „občanskými fóry“ byla divadla a koncertní síně.
Důraz na občanské ctnosti, veřejná shromáždění, proklamace ústav a zákoníků, tedy vše co bylo typické pro klasicismus a napoleonskou Evropu odvádělo pozornost od soukromí a domácího pohodlí (typického naopak pro rokoko) k veřejnému shromažďování ovšem zároveň nevyhovoval střední – především rakouské a tedy i moravské – třídě (měšťanstvu a rodící se buržoasii). Odpovědí na její poptávku po pohodlném domáckém stylu, který by seděl jejím požadavkům na bydlení (tedy pouze nekopíroval formy interiérů aristokratických paláců a zámků) byl tzv. biedermayer (název je odvozen od jmen dvou smyšlených groteskních vídeňských postaviček – pana Biedermanna a Mayera). Tento styl vtiskl svou podobu především nábytku, který sice přebírá empírové vzory, ale jeho rovné linie nahrazuje oblými křivkami a světlé barvy oblibou teplého červeného (především višňového) dřeva.