Za nejstarší evropský architektonický sloh je považován sloh románský. Jeho název vyjadřuje fakt, že vzorem této architektuře byly budovy vystavěné ještě za existence římské říše – především v samotné Itálii, ale i v Galii, tedy ve Francii, popřípadě v jižním Německu. Postupně však tento sloh přicházel i do dalších a mnohem odlehlejších míst Evropy, kam jej s sebou přinášela katolická církev. Existence románských památek tudíž vždy dosvědčuje vazby dané země či lokality na západní evropskou kulturu. Na naše území se románský sloh dostává s jistým zpožděním (např. oproti sousednímu Německu), avšak velmi brzy se zde zabydluje a stává se oficiálním stavebním stylem vládnoucí nobility – především pak opět katolické církve. Vývoj románského slohu na našem území můžeme rozdělit do čtyř období:
    1. období – do poloviny 11. století;
    2. období – polovina 11. století až rok 1100;
    3. období – 1100 až 1200;
    4. období – 1200 až 1230.
Charakteristické pro románský sloh byly kamenné a cihlové stavby, převážně ovšem pouze církevní, poněvadž světské kamenné stavby byly v tomto období spíše výjimkou. Klasickými typy těchto církevních staveb jsou rotundy, tribunové kostely a baziliky. Rotunda je základním druhem předrománské i románské svatyně. Je to centrální stavba kruhového půdorysu s půlkruhovými apsidami a někdy i se štíhlou válcovou věží. Starší rotundy měly plochý strop a jejich apsidy byly zaklenuty tzv. konchou. Rotundu v pozdější době pak v blízkosti panských sídel nahradil tzv. tribunový, neboli emporový kostel. Tribunový kostel je jednolodní stavba obdélníkového půdorysu na jedné straně s půlkruhovou apsidou a na protilehlé straně s hranolovou věží. Jeho typickým prvkem je vnitřní tribuna (empora), která byla portálem v patře a dřevěným můstkem často napojena často přímo na panské sídlo – tzv. palác (zde se nejedná o městský aristokratický palác, ale obecně o obytnou budovu v rámci opevněného šlechtického sídla). Sama empora se tyčila nad vchodem do kostela naproti oltáři. Honosnější a reprezentativnější stavbou než emporový kostel pak byla bazilika. Bazilika je největším typem románského kostela se třemi loďmi. S širší a vyšší hlavní lodí a dvěma loďmi bočními. Hlavní loď osvětlovala okna, často tzv. sdruženého typu. Vyspělejší baziliky měly navíc ještě příčnou loď oddělující trojlodí od tzv. chóru, takže její půdorys měl tvar kříže.
Typickými znaky románského slohu jsou mohutné většinou neomítnuté zdi  nesoucí půlkulovité klenby, popř. mohutné rovné trámové stropy. Na rozdíl od pozdější gotiky nedokázali románští stavitelé ještě rozložili váhu a tlak klenby do elegantního opěrného systému, ale zasazovali klenby a oblouky do masy zdiva. Jediné odlehčení nosných zdí pak představovaly, ale opět spíše mohutnější, sloupy s více či méně zdobnou patkou a hlavicí. Nejzdobnějším prvkem románských fasád ale i interiéru byla okna. Jednalo se buď o jednoduchá úzká okna střílnového typu nebo o tzv. sdružená okna, tedy o seskupení minimálně dvou (často tří i více) oken, která propojovaly malé a úzké meziokenní sloupky. Vstup do románských staveb byl zdoben portály, které postupně ustupovaly (proto tzv. ústupkovité portály) do masy nosného zdiva až k malým obdélníkovým dveřím překlenutým půlkruhovitým tympanonem. Tyto portály zkrášlovaly mnohdy nejrůznější nízké reliéfy nebo i plastiky svatých či donátorů chrámů – takto výstavné portály však byly nad poměry a finanční možnosti románské Moravy (snad jedině s výjimkou biskupské baziliky v Olomouci, z níž se ovšem tyto honosné prvky nedochovaly). Výzdoba románských staveb se proto vedle oken omezovala především na římsy, vlysy a lizény.

Příklady památek: