Běh stejně jako chůze je přirozený způsob lokomoce člověka. Z hlediska struktury
pohybu jej zařazujeme mezi cyklická cvičení. Na rozdíl od chůze, při níž má
chodec neustálý kontakt se zemí, běžec ztrácí tento kontakt ve fázi letu, a
proto můžeme běh charakterizovat jako soustavu skoků.
Běžecké disciplíny tvoří v lehké atletice rozsáhlou skupinu. Kromě toho je běh
součástí mnoha technických disciplín (skok daleký, hod oštěpem) a tvoří pohybový
základ většiny sportovních odvětví. Přirozeným způsobem rozvíjí základní
pohybové schopnosti (rychlost, vytrvalost, síla), posiluje srdeční sval a celý
oběhový systém, činnost vnitřních orgánů a působí pozitivně i na nervovou
soustavu.
Z těchto důvodů je zařazen do osnov školní tělesné výchovy na všech stupních
škol.
Na SPgŠ je běh zařazen do výuky ve všech ročnících. Kromě běhů hladkých si
studenti vyzkouší i běhy štafetové a překážkové.
Už v pravěku závisel často život člověka na jeho běžeckých schopnostech, neboť
ho užíval při lovu i k boji.Ve starověku (ve starém Řecku) se soutěžilo nejprve
v běhu na jeden stadión (192,5 m), později na dva stadióny (diaulos), ve
středních a dlouhých tratích (dolichos – 7 – 24 stadií). Běhalo se naboso po
písčité dráze, zatáčka byla spíše obrátkou kolem sloupu. Již tehdy však
závodníci používali kromě vysokého startu i formu nízkého startu. Bloky
představovaly žulové nebo dřevěné obdélníky, do kterých byly vyryté rýhy pro
chodidla.
Ve středověku se běh jako soutěž udržel jen v lidových hrách. Teprve v novověku
(Anglie 19. století) se staly atletické běhy sportovní disciplínou. Na prvních
novodobých OH v roce 1896 soutěžili v bězích jen muži, ženy až od roku 1928.
Vyučovací jednotka:
- hlavní část – metodika nácviku