Skoky v atletice z hlediska techniky zařazujeme mezi složité a pohybově náročné disciplíny, vyžadující vysokou úroveň koordinace pohybů. Výkon je podmíněný zvládnutím příslušné techniky a přiměřenou úrovní pohybových schopností, jako jsou rychlost, síla, ohebnost, obratnost.
Skoky dělíme na skoky daleké a skoky vysoké. Podle fáze letu rozeznáváme u
skoků dalekých následující způsoby skoku: skrčný, závěsný a kročný. Mezi skoky
daleké patří rovněž trojskok. Nejčastější způsoby skoku do výšky jsou stredl
(obkročmo) a novější flop (zádový způsob). Mezi skoky do výšky řadíme i skok o
tyči.
Skok daleký je jedna z nejpřirozenějších atletických disciplín. Proto se s ním
nejčastěji setkáváme také ve školní tělesné výchově. V podmínkách naší školy
nejčastěji používáme skok daleký způsobem skrčným, protože je nejjednodušší a je
určen pro začátečníky.
Sportovní začátky této lehkoatletické disciplíny spadají o programu starořeckých olympijských her. Skokani se odráželi z vyvýšeného místa a v rukou drželi kamenné, bronzové, olověné nebo železné předměty (haltéry), které po odraze odhazovali. Délku skoků pak měřili se stopám pat. Haltéry se používaly i ve středověku, kdy byl skok pěstován pro zábavu.
První novodobý světový výkon byl zaznamenán v r. 1865 Angličanem Fitzbergerem, který skočil 595 m. Postupně byla překonána hranice 6, 7, 8 m. Světový rekord drží Američan Mike Powel výkonem 895 m.
Pokud jde o techniku skoku v letové fázi, vyvíjela se od způsobu skrčného ke kročnému, kterého používají skokani, kteří se přiblížili osmimetrové hranici.
Vyučovací jednotka:
- hlavní část – metodika nácviku