Chceme-li si osvěžit historii minulosti SPgŠ, nemůžeme nevzpomenout jména vynikajících osobností 16. a 17. století Jana Blahoslava a Jan Ámose Komenského, kteří význam vzdělání od nejútlejšího věku pochopili již ve své době.
Učitelské školství se rozvinulo ve druhé polovině 19. století a jasně souviselo s potřebami sebevědomě se rozvíjejícího národa, který si byl vědom nutnosti připravit pro své potomstvo co možná nejlepší vzdělání.
Od roku 1869 vznikaly učitelské ústavy, které vychovávaly budoucí učitele národních a měšťanských škol. Cesta k prosazení nebyla jednoduchá, ale čas ukázal, že byla správná.
V roce 1907 vznikl i v Přerově „Soukromý ústav ku vzdělání učitelek v Přerově Božena Němcová“, jehož zakladatelem a mecenášem byl spolek „Pokrokové dívčí pedagogium“ v Olomouci. Jeho úkolem bylo vytvořit protiváhu klášternímu učitelskému ústavu v Řepčíně, který byl nábožensky založen a neodpovídal požadavkům nově se rozvíjející společnosti. První léta existence tohoto ústavu nebyla snadná. Vyučovalo se na různých místech, profesoři byli z gymnázia, škola usilovala o uznání tzv. státních maturit, které ji zpočátku nebyly přiznány pro přílišnou pokrokovost ve výuce, nezapomeňme, že jsme v době Rakousko-Uherska. V roce 1910 byla postavena nová budova (dnešní ZŠ Boženy Němcové), kde v přízemí byla národní škola sloužící studentům jako místo praxe, v poschodí potom učebny učitelského ústavu. Škola měla na dnešním Žerotínově náměstí internát, dnes renovovaný dům sloužící jako obchodní středisko. Studentky bydlely na pokojích po dvou a po čtyřech, byly rozděleny na konverzační skupiny podle oblastí, ze kterých pocházely. Zdokonalovaly se buď v češtině, nebo v němčině, popř. ve francouzštině. Za penzionem byla velká botanická zahrada, dosahující přes dnešní Kainarovu ulici až k ulici Kratochvílově, která sloužila k výuce i k odpočinku.
Ve škole i v penzionu nepanoval přísný řád, nebyla omezována osobní svoboda studentek, důraz byl kladen na nenucené chování, samostatnost a vlastní vůli.
Byla to škola soukromá, školné činilo 200 korun ročně a 600 korun ročně za stravné v penzionu. 40 korun se platilo na učební pomůcky, knihovnu a čítárnu. K hospodářskému chodu školy přispívaly různé organizace a soukromníci. Všem záleželo na rozmanitosti školství ve městě a okolí.
Slibný vývoj byl přerušen 1. světovou válkou. Budovy školy byly zabrány pro potřeby vojenské nemocnice, řada učitelů byla mobilizována, učilo se v provizoriu.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se upravily osnovy, důraz byl kladen na hru na hudební nástroj, zejména housle. Velký důraz byl rovněž kladen na dějepis, učivo bylo ve stejném rozsahu jako na gymnáziu, zdůrazňovány byly především národní dějiny a vlastenecké cítění.
V roce 1920 se učitelský ústav stal státním zařízením, od roku 1923, kdy byli přijímáni i chlapci, Koedukačním učitelským ústavem. Následovalo bohužel krátké období sestupu, neboť v roce 1926 byla škola přemístěna do Znojma. Bylo to především politické rozhodnutí, Znojemsko byla německá oblast, bylo zde nutné prosadit české školství a českou inteligenci.Poslední maturity na učitelském ústavě v Přerově dobíhaly v roce 1929, to už však bývalá sláva pohasínala. Přesto vzpomeňme profesory, kteří tento ústav vysoce pozvedli a na které se s úctou vzpomíná. Filosof dr. Jiljí Jahn, mykolog dr. Macků, profesor matematiky Králíček, profesorka dějepisu a zeměpisu Fiedlerová. U přerovské kulturní veřejnosti byli známi učitelé hudby a zpěvu. Především sbormistr a ředitel kůru Bedřich Kozánek, organizátor řady koncertů a vysoce ceněné houslové školy. Profesor Břetislav Šťastný, pocházející ze staré muzikantské rodiny, vedl v Přerově pěvecký sbor Sokol. Další, jako profesor Kovanda, hudební skladatel Jindřich Ferenc, Stanislav Žalud a sbormistr Přerubu Ferdinand Vaněk, zapojovali do hudebního života města samozřejmě i studenty učitelského ústavu.
Mezi žáky, kterých v Přerově odmaturovalo 670, bychom našli řadu budoucích vzorných učitelů, inspektorů a vlasteneckých odbojových pracovníků. Jmenujme alespoň první ženu na přerovské radnici v roce 1938, učitelku, redaktorku Hlasu lidu, popravenou nacisty v roce 1942 Zdeňku Motáňovou, autorku učebnic a metodik pro zvláštní školy, Jarmilu Wertheimrovou, která psala povídky ze života Jana Amose Komenského, autorku spartakiádních skladeb pro děti Janu Berdychovou. Jako cvičná učitelka tu působila i Pavla Křičková, sestra bří Křičků.
Pro vzdělání dívek byla velmi důležitá i tzv. Veřejná odborná škola pro ženská povolání. Byla založena v roce 1919 z iniciativy Marie Poláškové, první ředitelky. Tato škola připravovala dívky nejen pro vedení domácnosti a rodinný život, ale umožňovala získat i jistou profesi. Např. švadlena, administrativní pracovnice, ošetřovatelka, dietní sestra, učitelka odborných předmětů vaření, šití apod. Absolvováním této školy bylo možné otevřít si vlastní živnost. Navíc byly pořádány kurzy, které rozšiřovaly možnosti obživy. Např. kurz vyšívání národních krojů, kurz studené kuchyně, cukrářský kurz. Teoretickými předměty byl dějepis, čeština, zdravověda, psychologie, obchodní počty, nauka o potravinách. Školu mohly navštěvovat dívky po měšťanské škole, nebo nižším gymnáziu. Vyučovací týden byl náročný – denně osm hodin, v sobotu čtyři hodiny teorie a praxe.
Od počátku se vyučovalo v pronajatých místnostech jiných škol.Velkými bojovnicemi za postavení vlastní budovy byly dvě ředitelky. Marie Poláková 1919 – 1931 a Marie Bayerová 1931 -1939. V roce 1928 byl získán pozemek na místě bývalá Kulkovy továrny ve Štefánkově ulici. Zde pak byly postaveny dvě školy ve funkcionalistickém slohu. V roce 1934 Obecná koedukační škola (dnes Gymnázium Jana Blahoslava), v roce 1940 škola pro ženská povolání (dnešní SPgŠ), kterou okamžitě obsadila německá organizace Hitler – jugend. Takto těžce prosazená budova sloužila rodinné škole pouze v letech 1945-1949.
Po druhé světové válce a zejména po roce 1948 se začalo s jednotnou organizací školství. Pro výchovu učitelek v mateřských školách byly založeny vyšší sociální školy – výchovná větev. Tento typ pak byl od školního roku 1950 -1951 nahrazen Pedagogickým gymnasiem. Do prvního ročníku se konalo výběrové řízení, druhá až čtvrtá třída byla vytvořena ze stávajících žákyň VSŠ. V prvním školním roce zde studovalo 135 žákyň a přes všechny problémy, které provázejí nový typ školy, to byl rok úspěšný. Pedagogický sbor v čele s ředitelkou dr. Jiřinou Kašparovou připravil koncepci a upravil osnovy všeobecně vzdělávacích předmětů pro potřeby učitelek mateřských škol. Ve škole byl zřízen internát.
Od 1.9. 1953 dostala škola nový úřední název – Pedagogická škola pro vzdělávání učitelek mateřských škol. Studium trvalo tři roky, čtvrtý ročník probíhal jako řízená pedagogická praxe na budoucích pracovištích žákyň.
V roce 1958 se začalo vážně uvažovat o nutnosti vysokoškolského vzdělání pro učitelky mateřských škol. Pedagogické školy v Přerově, Prostějově a Olomouci měly být sloučeny v jednu se sídlem v Olomouci. Záměr nebyl naplněn a v roce 1959 rozhodlo ministerstvo školství o rozšíření studia ze tří na čtyři roky. Učitelé školy, z nichž mnozí byli skutečnými pedagogickými osobnostmi, vzdělali ve studijních oborech Učitelství pro mateřské školy a Vychovatelství desítky a stovky kvalitních učitelů a vychovatelů, kterým rodiče po desítky let svěřují to nejcennější, co mají, své děti.
V 90. letech byly dva výše uvedené studijní obory spojeny v jeden, a to Předškolní a mimoškolní pedagogiku. Důvodem bylo rozšíření možnosti uplatnění absolventů na trhu práce. Rok 2000 doplnil studijní nabídku o obor Pedagogické lyceum, který velmi dobře připravuje žáky pro studium v terciární sféře, zejména pedagogiky, psychologie a dalších humanitních oborů.
Pedagogickou školu řídilo od roku 1950 šest ředitelů: RNDr. Jiřina Kašparová, Antonín Sosík, PhDr. Jaroslav Hanáček, od roku 1959 do roku 1983, tedy celých dvacet čtyři let, Ljubomír Burian, na jehož práci navázal PhDr. František Vaňatka. Roky 1992–2005 byly pod vedením RNDr. Karla Dvořáka.
Rozhodnutím Olomouckého kraje, který je zřizovatelem školy, došlo k 1. 1. 2008 ke sloučení školy s Gymnáziem Jana Blahoslava. Důvodem byl výrazný pokles žáků hlásících se na střední školy a s ním spojená eliminace problémů, které by mohly nastat v následujících letech, zvláště pak s ohledem na normativní financování, jež se odvíjí od počtu žáků ve škole. Racionalizační záměr byl doprovázen vlnou nesouhlasu a protestů, zvláště z obavy o osud gymnaziálních oborů. V současné době koexistují vedle sebe dva typy střední školy, každá má svá specifika, která jsou důsledně respektována.
Studenti přerovské pedagogické školy se aktivně zapojují pod vedením pedagogů do dění města Přerova. Velkou tradici má pěvecký sbor, který se nejednou představil občanům města Přerova s kvalitně nastudovaným repertoárem. Žáci pravidelně prezentují místní veřejnosti své výtvarné práce. Nelze také nezmínit velmi dobrou spolupráci s mateřskými školami, základními školami a dalšími výchovně vzdělávacími institucemi na území města i mimo něj. Povinnou pedagogickou praxi by nebylo možné realizovat bez ochotného a vstřícného přístupu paní učitelek a paní vychovatelek z těch zařízení, na nichž naši studenti povinnou praxi plní. Právě díky úzkému propojení teorie s praxí vychází z naší školy absolventi, kteří jsou schopni zapojit se plynule do pracovního procesu nebo pokračovat v dalším studiu.
Pozitivní hodnocení našich studentů a děkovné dopisy nás těší a zároveň zavazují k tomu, abychom udrželi vysokou laťku, kterou škola má, a nezklamali ty, kteří postupně skládali nádhernou mozaiku, vitráž, naplňující poselství J. A. Komenského: „Člověk potřebuje prozíravé výchovy hned od prvního dětství“.
Díky velmi kvalitní práci pedagogů a prezentaci školy na veřejnosti jsme stále vnímáni nejen městem Přerovem, ale také Olomouckým krajem jako škola, jejíž existence je zcela oprávněná. Přestože školství procházelo a prochází řadou legislativních změn, úprav učebních plánů, tvorbou nových vzdělávacích programů, lze konstatovat, že škola nikdy neztratila při těchto změnách na své kvalitě a vždy byla schopna udržet si vysoký kredit.