Upravit stránku
Přejít na obsahovou část stránky

Una Lama Zoo – Lama pff! aneb Tvořím, tvoříš, tvoříme

„Jednou jsem se chystal na zkoušku své kapely. Četl jsem si jeden text, nejdřív potichu, pak nahlas, deklamoval jsem slova a dělal přitom různá zpěvácká, bubenická, kytaristická gesta, přidal trochu pantomimy, občasné tlesknutí, dupnutí, náznaky melodie v různých výškách a hlasových barvách, vsedě, vestoje, v chůzi…Najednou pobíhám po bytě, tančím, skáču, sedím, klečím, ležím, stále deklamuju, nechce se mi přestat a navíc -  vůbec mi nechybí kapela!“

Tak se patrně zrodilo tzv. fyzické básnictví Petra Váši. Psal se rok 1991. V jedné své povídce přináší jakousi definici: „Fyzické básnictví je když…odložíte kytaru a stanete se jí, opustíte kapelu a stanete se jí. Ruce, nohy, hlava…celý člověk. Víc nepotřebujete. Zkusíte to, ponoříte se do toho, a čím míň jste si jistí, jestli jste se nezbláznili, tím je to zajímavější!“

„Vůbec jsem nevěděla, do čeho vstupuji. Jedna velká otázka,“prohlásila Eliška. Ale hned od začátku bylo jasné, že víkend bude nejen zábavný, ale také inspirativní, tvořivý, plný fantazie a improvizace, zkrátka fascinující.  Stejně jako lektor. Hlásky, slabiky, slova, nadpisy, běžné hovory lidí … To když jsme měli za úkol v ulicích Přerova hledat věci viděné, slyšené i myšlené a zapisovat si je. Z tohoto materiálu posléze vznikaly neuvěřitelné hlasovo-pohybovo-prostorové koláže. Tedy jakési audiovizuální básně v pohybu, ztělesněná slova, jazykové experimenty zkoumající bezbřehé meze běžné řeči.

 V pátek se začátkem semináře se nám zastavil čas a spustil se až po jeho skončení v neděli, kdy jsme se bohužel museli opět přepnout do běžného režimu.

P.S. …a jak končí ona báseň?  Olomi lumali molino mula, Omula lumalu, Omula lumalu, Omula lamila malumeno